sobota 15. 10. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Nejočekávanější hudební festival roku Desert Trip, kde průměrný věk účinkujících činil 72 let, se stal událostí, která přitáhla jak generaci poválečných baby boomers, tak jejich potomky z řad mileniálů. Ti všichni chtěli pohromadě na jednom místě zažít koncertní sérii zahrnující The Rolling Stones, The Who, Neila Younga, Boba Dylana Paula McCartneyho, Rogera Waterse - a ukázalo se, že tu nevládly jen sentimentální vzpomínky.

„V závěrečných hodinách festivalu, který získal okamžitě přezdívku Oldchella, udělal Roger Waters něco naprosto nezbytného. Místo aby zahalil Desert Trip do oblaku nostalgie a marihuanového kouře, spustil bývalý člen Pink Floyd ostrý výstup proti Donaldu Trumpovi.“ - Tímto postřehem zahajuje reportáž z Desert Trip pro server Pitchfork publicistka Jillian Mapes a pokračuje popisem scény, kde se objevil nápis: Hloupý, rasistický, prolhaný, sexistický prase – kašlat na Trumpa a jeho zeď.“ V tu samou chvíli na pódium vstoupil zástup dětí hispánského původu v tričkách se sloganem „derriba el muro“ – tedy „strhněte zeď“.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=IHznNjpMTXo

Byl to potřebný moment, konstatuje Mapes. Už proto, že se tu Waters pokusil první generaci rockových fanoušků připomenout jejich anti-autoritářské kořeny a přesvědčení, kterým kdysi věřili, než se sami stali establishmentem. Waters přitom tímto krokem dost riskoval, protože spokojených příznivců konzervativních hodnot bylo na této akci bohatě. Už proto, že lístek na beznadějně vyprodaný festival stál mezi 1000 a 1500 dolary, což je nadstandardní suma.

Zbytek víkendu tak Mapes prochází publikem, baví se s fanoušky, pochybuje o rockovém kánonu, který stvořila šedesátá a sedmdesátá léta, ale především si klade otázku, zda je možné mít rád Boba Dylana, a přitom volit Trumpa.

https://www.youtube.com/watch?v=Gmp-4bKjpGE

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Už jsi to řekl svým rodičům? Zdánlivě nevinná otázka, která může mít nedozírné důsledky a svírá psychiku každého, kdo se chystá doma přiznat cokoli choulostivého. Alespoň tak ji analyzuje ve velmi osobním vyznání na serveru BuzzFeed kanadská transumělkyně Vivek Shraya. A ukazuje se, že skutečnost, kdy člověk něco před rodiči tají, má sice v sobě příchuť neupřímnosti - ale nemusí tomu tak nutně být.

„Zhruba před rokem jsem mailem obeslala několik svých blízkých přátel, abych je požádala, aby používali ženská zájmena, až se mnou – nebo o mně - budou napříště mluvit. Měl to být nenásilný způsob, jak si zvyknout na změnu identity poté, co jsem byla 34 let oslovován jako on. Ani ne za hodinu, co jsem email odeslala, mi už volala jedna moje kamarádka a říká: To je úžasná novina. Už jsi ji řekla svým rodičům?“ tak líčí Vivek Shraya úvodní situaci, která ji přiměla uvažovat o tom, co to vlastně znamená říkat věci rodičům.

Reklama
Reklama

Ta otázka pro ni zdaleka nebyla nová, coby queer umělkyně ji slýchala poměrně často. Co si její matka myslí o jejích filmech nebo fotografiích, byl dotaz, který padal vcelku často. Až se sama sebe postupně začala ptát, proč je na queer nebo trans lidi vyvíjen takový tlak, aby se se svou orientací rodičům svěřovali.

„Rodiče jsou absolutními ukazateli přijetí. Pokaždé, když se mě někdo zeptal, jestli jsem něco řekla svým rodičům, jediné, co jsem v tom slyšela, bylo: Ví už ´božstvo tvého přijetí´ o tom, že jsi trans? A berou tě tak? A mají tě pořád rádi?“ pokračuje Shraya v úvahách.

Vzpomíná na to, jakým způsobem matka přijala její homosexualitu, a také popisuje míru hranic soukromí, která v rodině během jejího dětství panovala. Vše pak uzavírá odvážnou větou: „Takže příště, až se mě na to někdo zase zeptá, tak doufám, že odpovím: Víš co? Já jsem udělal něco daleko těžšího. Řekla a přiznala jsem to sama sobě.“

Reklama
Reklama