Denní menu•14. 7. 2016•11 minut
Jürgen Habermas: Potřebujeme dvourychlostní Evropu
Pravidelný výběr ze světových médií: Sociolog Habermas o Brexitu • Vypršel čas demokracie? • Africká klimatická nespravedlnost
V minulém vydání týdeníku Die Zeit vyšel dlouhý, po emailu vedený rozhovor s Jürgenem Habermasem, nejznamějším žijícím německým filozofem. Vždy rád vstupoval do aktuálních politických debat, i ve svých 87 letech vedle knih pravidelně čte dva německé deníky a dva týdeníky, a nyní se vyjádřil k Brexitu a krizi současné EU.
Rozhovor je místy obecný - jinak to u filosofa, jehož knihy jsou plné dlouhých souvětí a abstraktních pojmů být nemůže - má přesto šťávu od první odpovědi. “Nikdy by mě nenapadlo, že populismus porazí kapitalismus v zemi jeho zrození. Vzhledem k významu bankovního sektoru pro Velkou Británii, vzhledem k mocným médiím a politickému vlivu londýnské City bylo nepravděpodobné, že otázky národní identity převáží nad zájmy kapitálu,” odpovídá na otázku, zda ho výsledek referenda překvapil.
Habermas, věrný německé tradici vnímat Evropskou unii nejen jako pragmatické zájmové společenství, ale jako mnohem hlubší společenství hodnot, v něm kritizuje kampaň britských zastánců EU. “Britové měli dlouhodobě vyhraněně liberální pohled na EU. Považovali ji za oblast volného trhu a tento jejich přístup se odrážel v rozšíření Unie o nové členské státy, k němuž došlo bez současného prohloubení integrace. Řekli Ne Schengenu i euru.
Tento přístup založený čistě na národních ekonomických zájmech se před referendem projevil v kampani zastánců členství v EU. Byla vlažná a pracovala jen se strachem z možných negativních ekonomických dopadů Brexitu. Jak ale mohl takový přístup přesvědčit většinu obyvatel? Zvlášť když britští lídři desítky let jednali tak, jako kdyby chladnokrevné strategické sledování vlastních zájmů stačilo k udržení země v nadnárodní Unii?”
Habermas v rozhovoru rozvádí příčiny Brexitu - zmiňuje mezi občany rozšířený pocit “ztráty kontroly” nad děním ve vlastní zemi, k němuž v EU například vede technokratické rozhodování na základě v Evropské radě dohodnutých pravidel; zmiňuje chybějící věcnou, racionální debatu v časech mocných sociálních sítí a bulváru, čímž mizí základní předpoklad pro fungování demokracie; hovoří o poražených globalizace, obvykle z upadajících průmyslových oblastí, kteří se ve své nejistotě z dnešního dění upínají k národní a kulturní identitě. Habermas však nevidí řešení v návratu k národním státům, který občanům v ničem nepomůže, protože se budou stále pohybovat v tom samém globalizovaném světě, jen v menších národních jednotkách, které budou globálním silám čelit ještě hůře. Řešením je podle něj cesta ke skutečné nadnárodní evropské demokracii.
Té lze podle jeho názoru docílit jen tím, že se Evropa rozdělí do dvou skupin: ochotné státy by se hlouběji integrovaly, ty k Unii vlažné by k tomu nikdo nenutil. O takovou rekonstrukci Evropy z jejího jádra se chtěl zřejmě pokusit německý ministr zahraničí Frank Walter Steinmeier, když den po referendu o Brexitu pozval na setkání ministry zahraniční zemí, které v 50. letech stály na začátku evropské integrace. Angela Merkelová však tento přístup odmítla - a hledá konsensus v rámci všech členských států EU. “Přitom věděla, že v kruhu s autoritářskými nacionalisty, jakými jsou Orbán nebo Kaszynski, je konstruktivní dohoda na další integraci nemožná. Debaty o užší integraci tím udusila v zárodku,” kritizuje Habermas německou kancléřku.
EU podle něj musí nejprve občanům ukázat, že dokáže vyřešit nejnaléhavější současné problémy: zdaleka neskončenou krizi eura, dlouhodobou uprchlickou krizi a otázky bezpečnosti. “Jenže už jen na popisu těchto problémů se nesourodý sbor 27 zemí EU nedokáže shodnout. A kompromisy je navíc možné dělat jen mezi partnery, které jsou k nim také ochotní. Předpokladem pro tuto ochotu je, že si jejich zájmy nesmí být přespříliš vzdálené. Takový minimální společný jmenovatel můžeme dnes najít maximálně mezi členy eurozóny. Zkušenost krize společné měny tyto státy už řadu let poutá k sobě, a proto se nabízí, aby se eurozóna stala základem tohoto budoucího evropského jádra.”
Habermas pak reaguje na námitku, že by takový krok Evropu rozdělil. „Pokud skutečně máme zájem na úspěchu evropské integrace, tak je takové obvinění nemístné,“ říká. Teprve fungující evropské jádro by mohlo občanům všech států opět ukázat smysl evropského projektu. Pouze dobře fungující evropské jádro dokáže přesvědčit dnes skeptické obyvatelé některých států, aby změnili svůj názor na Evropu. A až se budou chtít připojit, tak budou mít dveře otevřené.
Habermas si je dobře vědom toho, že jeho vize nyní nemá mezi politiky převládající podporu. Převládá postoj, který po referendu razí například německý ministr financí Wolfgang Schäuble, v minulosti také propagátor dvourychlostní Evropy. Pravomoci bruselských institucí je dle jeho názoru třeba oslabit a Evropu více řídit na základě mezivládních smluv a dohod. Sází tedy na úspěšnou spolupráci silných národních států.
Celý rozhovor si můžete přečíst v angličtině i v němčině.
S krizí Evropské unie souvisí zjevné problémy demokratických režimů, jejichž voliči stále více hlasují pro protestní strany. „Vypršel čas demokracie?“ ptá se v nedávném eseji v týdeníku Die Zeit Jochen Bittner. Posilování populistů všude na Západě má podle něj vážnější příčiny, než si uvědomujeme: náš politický systém už nedokáže splnit všechny své přísliby.
„Kdo se chce proti novým hnutím bránit, ten jim nemůže pouze dát nálepku „pravicových populistů“. Musí si spíš položit nepříjemnou otázku, nakolik je skepse k současným pořádkům oprávněná. Pokud je úspěch politiků, kteří varují před zánikem Západu, založen na tom, že míchají dohromady popis skutečných problémů s nenávistí vůči současnému systému, pak je nejlepší protilátkou obě tyto složky rozdělit. Říct si tedy: co z kritiky je čirá nenávist? A kde máme v Evropě skutečně problémy, které vyžadují opravu?“ píše Bittner v eseji, kde se snaží tyto reálně slabiny pojmenovat.
Vidí tři místa, kde demokracie už nedokáže plnit své sliby.
- Liberální demokracie už nevede automaticky také k většímu blahobytu. Evropané a Američané byli od roku 1945 zvyklí, že k sobě svobodný režim a stoupající životní úroveň neoddělitelně patří. Tahle jistota s finanční krizí zmizela – ekonomický růst klesl, reálné příjmy většiny obyvatel nestoupají a mnohdy dokonce klesají. Sice se současná krize nedá vůbec srovnávat například s bídou po finančním krachu ve 30. letech 20. Století, ovšem vysoký blahobyt způsobuje velký strach z jeho ztráty. A také vysoká očekávání, že politici tento blahobyt uchrání. Co tento stav věcí pro demokracii znamená - může vzkvétat jen v dobách růstu, které jsme zažili po druhé světové válce? V dnešních časech sociální a ekonomické nejistoty se totiž po planetě úspěšně šíří myšlenka, že trochu více prosperující diktatury a trochu méně riskantní demokracie by třeba nebyl špatný nápad. V nejhorším případě se obě ideologie, které slibují lidi chránit před výzvami svobodného, otevřeného světa – nacionalismus a socialismus – spojí.
- Zastupitelská demokracie předpokládala, že se občané také cítí být v politice zastoupeni. To přestává platit. Internet dal každému možnost velmi jednoduše vyjádřit svůj názor na všechno – a vedlo to k výraznému poklesu důvěry v etablované autority, tedy politické strany, experty, média. Čelí výčitkám, že jsou z jednoho těsta, přemýšlí stejně a sledují podobné cíle. Skepse často přechází v pohrdání vůči zmíněným tradičním autoritám a v otázku, koho vlastně zvolení politici zastupují. Voliče, nebo jen do sebe zahleděnou levicově-liberální elitu? V Německu podle Bittnera k pocitu jakési „elitokracie“ přispělo, že ve vztahu vůči Rusku/Ukrajině a v uprchlické krizi (dodám ještě řeckou krizi) většina médií souhlasila s linií kancléřky a tato harmonie u mnoha občanů vyvolává podezření z konspirace. Tento pocit posiluje i stoupající počet zásadních rozhodnutí, k nimž dochází při večeřích šéfů vlád v Bruselu nebo na setkání špiček EU a Mezinárodního měnového fondu. Tedy v prostředí, které působí dost aristokraticky.
- Zvolení politici už nemohou o všem rozhodovat. Mezinárodní propojení a pravidla vedla k tomu, že politici mají mnohem omezenější hrací pole než v minulosti. EU, MMF, Světová obchodní organizace, eurozóna – pravidel je tolik, že z pohledu mnoha občanů zmizely alternativy. Co už volič zmůže? Proti předávání suverenity na nadnárodní úroveň se nyní bouří politici zleva (Podemos, Syriza) i zprava (FPÖ, Le Pen). Elity podle Bittnera dělaly chybu, když občanům namlouvaly, že je možné mít obojí - více efektivity i více národní demokracie – a nikdy se voličů nezeptali, co chtějí více. Není možné mít obojí.
Co z toho tedy plyne? Bittner se v textu soustředí spíš na pojmenování problému než na hledání řešení. Proto jsou jeho návrhy dost obecné. „Demokracie má chyby. Ale je jediný z politických systémů, který může velká kritika zevnitř posílit a nikoli oslabit. Ovšem demokracie je také stále složitější, už nikdy nebude tak jednoduchá jako v roce 1960, a proto i kritika musí mířit přesně. Motor dnešního auta už nejde opravit s nástroji z roku 1960 a stejné je to s politikou.“
S touto metaforou odmítá názor, že řešení problémů je návrat do minulosti, do idyly národních států. Volá však po co nejotevřenější politické debatě ze strany mainstreamových politiků a médií - „ne každý pochybovač má hned od zavedených autorit dostat cejch kacíře a ne každý kacíř má být upálen… to jen vede k rebelii voličů“ -, po návratu některých kompetencí z mezinárodní na národní úroveň, po online hlasování o některých tématech… Pravda, vzhledem k zásadním problémům, které vyjmenovat, působí tato řešení dost hubeně.
Text nabízí Zeit v němčině i angličtině.
Přímo před našima očima se odehrává velká nespravedlnost.Afrika cítí důsledky klimatických změn více než jiné kontinenty – jakkoli k emisím skleníkových plynů tamní obyvatelé přispěli zdaleka nejméně.
Velké části kontinentu dnes trápí velké sucho (několik týdnu starou delší analýzu Respektu jsme zpřístupnili na našem webu), prezident jihoafrické Namibie nyní například vyhlásil stav nouze.
„Země zažívá největší sucho za čtvrtstoletí. Na venkově umírá dobytek a klesá úroda a podobně ničivý je důsledek sucha i ve městech,“ píše britský The Guardian a zmiňuje několik příkladů.
Coca-Cola, která v Namibii zaměstnává 815 lidí, zastavila místní výrobu svých sladkých limonád a plechovky raději dováží ze sousední Jihoafrické republiky. Šéf namibijské pobočky Coca Coly řekl, že rozhodnutí bylo důsledkem klimatické krize. Problémy mají i vývozci masa (chybí dobytek) nebo na vysoké spotřebě vody závislé stavební firmy, které varují před propuštěním 40 tisíc lidí (pořádný problém v zemi, kde žijí jen dva miliony obyvatel).
V hlavním městě Windhoeku úřady přikázaly malým firmám snížení spotřeby o 30 procent. „Už nemyjeme vlasy našim pánským zákazníkům. Ale nemůžeme bez umytí hlavy dělat účes ženám,“ řekla The Guardianu kadeřnice z jednoho z hlavních obchodních center ve Windhoeku.
Mimochodem, tahle krize postihla zemi, která byla v minulých dvaceti letech nesmírně úspěšná. O lekcích tamního úspěšného boje s chudobou a hospodářského rozvoje napsal nedávno komentář bývalý hlavní ekonom Světové banky Josef Stiglitz.
A do třetice k této jihoafrické zemi: Německá vláda v tomto týdnu poprvé oficiálně uznala, že cílené zabíjení 60 tisíc lidí z národa v letech 1904–1908 bylo genocidou, fakticky první ve 20. století.
Autor dnešního menu kdysi území národa Hererů navštívil. Reportáž si můžete přečíst na webu časopisu Lidé a země.
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
