Je hlavním problémem eurozóny prosperující Německo?

Více než 1250 mužů, žen a dětí bylo podle investigace BBC v minulých dvou letech pohřbeno na 70 neoznačených hřbitovech v Itálii, Turecku a Řecku. Jsou to těla uprchlíků, kteří se utopili při plavbě do vysněné Evropy, a moře je vyplavilo na břeh. Jména a životní příběh většiny z nich zůstávají neznámé. Ještě mnohem více těl – kolem sedmi tisíc – zůstalo navždy ve Středozemním moři.

Ve všech třech zemích se úřady pokouší zjistit identitu utonulých. V Itálii to je úkolem Národního úřadu pro nezvěstné. Všechny informace o každém utonulém, včetně fotografií a DNA, zapisují jeho zaměstnanci do složky, která pak dostane pořadové číslo; to samé číslo je poté napsáno na hrob neznámého uprchlíka.

„Pro každý případ vytvoříme leták se všemi relevantními informacemi včetně informací o předmětech, které měl utonulý u sebe. Rozešleme ho nevládním organizacím a na policejní stanice, aby byl dostupný komukoli, kdo jednoho dne po nezvěstném bude pátrat,“ říká šéf úřadu Vittorio Piscitelli.

Ozývají se příbuzní, s nimiž byli uprchlíci až do osudné plavby v pravidelném kontaktu. „Každý den se svou prací snažíme dát jméno mužům, ženám a dětem, které spolklo moře, a přišli o všechno: o životy, budoucnost, rodiny i identitu. Chceme jim vrátit aspoň trochu ztracené důstojnosti, když zjistíme jejich jména a napíšeme je na náhrobky místo čísla.“

Nyní dáme prostor tématu, které zatím leží mimo radar 99 procent médií – a to bezpečnostním rizikům v oblasti Afrického rohu. Tedy hned vedle jedné z tepen světové námořní dopravy, která vede skrze Suezský kanál.

„V roce 2002 tehdejší premiér Etiopie Meles Zenawi sepsal zahraniční a bezpečnostní strategii své země, a než ji dopsal, tak mi svěřil katastrofický scénář příštích let, který do oficiální verze nenapsal. Zněl zhruba následovně: Súdán bude rozdělen na dva státy – ten jižní se stane místem válek a nestability a ten severní spadne do arabské sféry vlivu.

Zároveň se Egypt probudí z letitého nezájmu o dění v subsaharské Africe a naváže na dávnou tradici omezování rozvoje a moci Etiopie, s níž má dlouhou historii sporů o využití vod Nilu. Egypt to udělá například tím, že vtáhne Eritreu a Somálsko do své sféry vlivu a tedy dále izoluje Etiopii od svých sousedů.

A konečně do dění více vstoupí Saúdská Arábie, která své obrovské bohatství vloží do financování rivalů Etiopie a do různých náboženských, wahábistických skupin, které se svým fundamentalistickým výkladem islámu stanou soupeřem v regionu tradičně převládajícího tolerantního, súfijského islámu. Vyvolává to konflikt a radikalizaci uvnitř muslimských komunit,“ píše na webu Foreign Policy Alex de Waal, který platí za jednoho z největších znalců východní Afriky - s tím, že o 14 let později realita dalece předčila Zenawiho nejhorší očekávání a napětí v regionu se stává noční můrou nejen pro etiopské vladaře, ale i pro vzdálenější svět. Ročně je kolem břehů Afrického rohu na lodích převezeno zboží v hodnotě 700 miliard dolarů, případný konflikt by tedy krom jiného i citelně bolel světovou ekonomiku.

Stoupající vliv Saúdské Arábie ve východní Africe jde vyčíst i tím, že v posledních měsících hned několik tamních států – Džibuti, Súdán a Somálsko - ukončilo diplomatické vztahy s Íránem, s nímž Saúdové vedou nevyhlášenou studenou válku o nadvládu na Blízkém východě. O této rivalitě vypráví text v aktuálním vydání týdeníku Der Spiegel, který si můžete přečíst v anglickém překladu.

Ostrý komentář napsal slavný sloupkař Financial Times Martin Wolf, jehož odhady týkající se eurozóny v minulých letech se velmi často naplnily. Ve vyhrocených chvílích řecké krize v roce 2010 například předvídal, že se eurozóna nerozpadne, ale situace nebude skutečně vyřešena (například eurobondy, společnými evropskými dluhopisy a tedy užší integrací kontinentu). Odhadoval, že EU čeká „ztracená dekáda“, kdy bude hospodářství stagnovat a kontinent bude zahlcen řešením vlastních problémů. To se zjevně vyplnilo.

V aktuálním komentáři pojmenovává hlavní problém dnešní eurozóny – a není to kupodivu Řecko nebo třeba Francie, ale Německo. Ano, to prosperující Německo, které je se svým průmyslem a exportem vlastně jedinou zdravou evropskou ekonomikou. Němečtí politici, voliči i ekonomové i proto kritiku z anglosaského světa odmítají. Wolfovy argumenty však mají váhu autority hlavního ekonomického komentátora deníku FT, který čtou manažeři a bankéři na všech kontinentech.

„Německo je věřitel a během finanční krize se z této pozice dominovalo eurozóně. Jeho určující role pak vyplynula právě z moci věřitele, nikoli z nějakého práva. Zájmy věřitelů jsou samozřejmě důležité, ale jsou to pořád zájmy pouze jedné části celku – a tedy nikoli zájmy celku,“ píše Wolf. Německé přemýšlení o správě ekonomiky – s primárním důrazem na vyrovnaný rozpočet a stabilní ceny - podle autora dává smysl pro malou ekonomiku otevřenou exportu i pro větší ekonomiku se silným průmyslem a vysoce konkurenceschopnými firmami.

Je to tedy rozumná hospodářská politika pro státy jako Česko nebo Německo. Ovšem stejný přístup nefunguje, pokud má být cílem rozvoj eurozóny - tedy celokontinentální ekonomiky, která má ve svém celku úplně jinou strukturu než německé hospodářství. Své ekonomické argumenty pak Wolf rozvádí v detailu a můžete si je přečíst zde.

Krátké, ale velmi zasvěcené shrnutí vývoje v Tureckunapsal rovněž do FT David Gardener, který dění v zemi sleduje déle než 30 let.

Shrnuje nejprve nástup Erdoganovy neoislamistické strany AKP k moci: v roce 2002 to byli opatrní outsideři, kteří ve volební kampani a při přípravě prvních vládních programů čerpali ze 42 tisíc podrobných rozhovorů s běžnými Turky. Měli tedy skvělou zpětnou vazbu ze společnosti a s tímto vhledem dokázali plnit požadavky voličů. Během deseti let jejich hospodaření se životní úroveň Turků více než zdvojnásobila a Erdogan získal zvláště z kdysi zaostalých částí země voliče loajální až za hrob.

Definitivně od roku 2013, kdy proti stále netolerantnějšímu chování šéfa strany Recepa Erdogana protestovali mladí lidé, se země posouvá stále viditelněji směrem k diktatuře. Dřívější názory, že je Erdogan islámským demokratem podobným poválečným evropským křesťanským demokratům, skončily v zapomnění. Dnes je mnohem častěji srovnáván s Vladimirem Putinem.

Novinkou posledních dvou let je skutečnost, že se Erdogan zbavuje loajálních a dlouholetých spolupracovníků. Vyšachoval kolegy, s nimiž AKP spoluzakládal a dovedl proti odporu tajných služeb a armády k moci – například někdejšího prezidenta, velmi populárního a umírněného Abdullaha, tvůrce hospodářského zázraku Ali Babancana a naposledy v předminulém týdnu i dlouholetého strůjce zahraniční politiky Ahmeda Davutogla.

Premiér Davutoglu a formálně (dle ústavy) nadstranický prezident Erdogan se dle Gardenera v poslední době neshodli na řadě věcí: jak nezávislá má být centrální banka, jak se chovat ke kritickým novinářům a akademikům, jak přistupovat k dohodě o migraci s EU.

„Ovšem jeden důvod neshod byl důležitější než všechny ostatní a signalizovali jej členové erdoganovské frakce, která nahrazuje někdejší loajální spolupracovníky,“ píše David Gardener. „Erdogan vytváří všemocný prezidentský post (chce změnit ústavu na prezidentský režim, pozn. red.) a tomu překáží jakékoli jiné mocenské centrum, jakkoli slabé. Pozoruhodné je, že odstranění loajalisté odchází bez remcání a stížností, a naopak lídra Erdogana nadále chválí.“

Upevňování Erdoganovy moci - jak známo - komplikuje evropsko-tureckou dohodu, díky níž se v minulých dvou měsících prakticky zastavil příchod žadatelů o azyl do Evropy. Součástí dohody bylo, že EU zruší tureckým občanům vízovou povinnost, ovšem jen pokud Turci splní 72 podmínek.

EU byla nejspíše ochotna přimhouřit oči, pokud se nějaká z podmínek nesplní úplně do puntíku – po odstavení Davutogla však jemná diplomacie zmizela. Recep Erdogan naopak hlasitě křičí směrem ke svým voličům i k evropským politikům, že jednu z hlavních podmínek EU (změnu antiteroristického zákona, který nyní umožňuje zatýkat nepohodlné aktivisty, kurdské politiky, novináře a akademiky) nesplní. A basta. Vyhrožuje, že pokud EU víza Turkům nezruší, přestane platit migrační dohoda a desítky tisíce uprchlíků zas poplují směrem k řeckým břehům.

Evropští politici zatím reagují neústupně: špičky lidovců, sociálních demokratů i zelených v Evropském parlamentu zrušení víz bez splnění dohodnutých podmínek odmítají; stejně tak i německý ministr Thomas de Maiziére. Uvidíme, zda jim tato zásadovost vydrží.

Video:  Oslava průměrnosti - Klub mdlých mužů.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery