0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Denní menu12. 5. 20168 minut

Je hlavním problémem eurozóny prosperující Německo?

Utonulí uprchlíci • Erdogan jako Putin • Africký roh • Je problémem eurozóny Německo?

Autor: Globe Media /  Reuters

Více než 1250 mužů, žen a dětí bylo podle investigace BBC v minulých dvou letech pohřbeno na 70 neoznačených hřbitovech v Itálii, Turecku a Řecku. Jsou to těla uprchlíků, kteří se utopili při plavbě do vysněné Evropy, a moře je vyplavilo na břeh. Jména a životní příběh většiny z nich zůstávají neznámé. Ještě mnohem více těl – kolem sedmi tisíc – zůstalo navždy ve Středozemním moři.

Ve všech třech zemích se úřady pokouší zjistit identitu utonulých. V Itálii to je úkolem Národního úřadu pro nezvěstné. Všechny informace o každém utonulém, včetně fotografií a DNA, zapisují jeho zaměstnanci do složky, která pak dostane pořadové číslo; to samé číslo je poté napsáno na hrob neznámého uprchlíka.

Reklama
Autor: BBC
Autor: BBC

„Pro každý případ vytvoříme leták se všemi relevantními informacemi včetně informací o předmětech, které měl utonulý u sebe. Rozešleme ho nevládním organizacím a na policejní stanice, aby byl dostupný komukoli, kdo jednoho dne po nezvěstném bude pátrat,“ říká šéf úřadu Vittorio Piscitelli.

Ozývají se příbuzní, s nimiž byli uprchlíci až do osudné plavby v pravidelném kontaktu. „Každý den se svou prací snažíme dát jméno mužům, ženám a dětem, které spolklo moře, a přišli o všechno: o životy, budoucnost, rodiny i identitu. Chceme jim vrátit aspoň trochu ztracené důstojnosti, když zjistíme jejich jména a napíšeme je na náhrobky místo čísla.“

Nyní dáme prostor tématu, které zatím leží mimo radar 99 procent médií – a to bezpečnostním rizikům v oblasti Afrického rohu. Tedy hned vedle jedné z tepen světové námořní dopravy, která vede skrze Suezský kanál.

„V roce 2002 tehdejší premiér Etiopie Meles Zenawi sepsal zahraniční a bezpečnostní strategii své země, a než ji dopsal, tak mi svěřil katastrofický scénář příštích let, který do oficiální verze nenapsal. Zněl zhruba následovně: Súdán bude rozdělen na dva státy – ten jižní se stane místem válek a nestability a ten severní spadne do arabské sféry vlivu.

Zároveň se Egypt probudí z letitého nezájmu o dění v subsaharské Africe a naváže na dávnou tradici omezování rozvoje a moci Etiopie, s níž má dlouhou historii sporů o využití vod Nilu. Egypt to udělá například tím, že vtáhne Eritreu a Somálsko do své sféry vlivu a tedy dále izoluje Etiopii od svých sousedů.

A konečně do dění více vstoupí Saúdská Arábie, která své obrovské bohatství vloží do financování rivalů Etiopie a do různých náboženských, wahábistických skupin, které se svým fundamentalistickým výkladem islámu stanou soupeřem v regionu tradičně převládajícího tolerantního, súfijského islámu. Vyvolává to konflikt a radikalizaci uvnitř muslimských komunit,“ píše na webu Foreign Policy Alex de Waal, který platí za jednoho z největších znalců východní Afriky - s tím, že o 14 let později realita dalece předčila Zenawiho nejhorší očekávání a napětí v regionu se stává noční můrou nejen pro etiopské vladaře, ale i pro vzdálenější svět. Ročně je kolem břehů Afrického rohu na lodích převezeno zboží v hodnotě 700 miliard dolarů, případný konflikt by tedy krom jiného i citelně bolel světovou ekonomiku.

Stoupající vliv Saúdské Arábie ve východní Africe jde vyčíst i tím, že v posledních měsících hned několik tamních států – Džibuti, Súdán a Somálsko - ukončilo diplomatické vztahy s Íránem, s nímž Saúdové vedou nevyhlášenou studenou válku o nadvládu na Blízkém východě. O této rivalitě vypráví text v aktuálním vydání týdeníku Der Spiegel, který si můžete přečíst v anglickém překladu.

Ostrý komentář napsal slavný sloupkař Financial Times Martin Wolf, jehož odhady týkající se eurozóny v minulých letech se velmi často naplnily. Ve vyhrocených chvílích řecké krize v roce 2010 například předvídal, že se eurozóna nerozpadne, ale situace nebude skutečně vyřešena (například eurobondy, společnými evropskými dluhopisy a tedy užší integrací kontinentu). Odhadoval, že EU čeká „ztracená dekáda“, kdy bude hospodářství stagnovat a kontinent bude zahlcen řešením vlastních problémů. To se zjevně vyplnilo.

V aktuálním komentáři pojmenovává hlavní problém dnešní eurozóny – a není to kupodivu Řecko nebo třeba Francie, ale Německo. Ano, to prosperující Německo, které je se svým průmyslem a exportem vlastně jedinou zdravou evropskou ekonomikou. Němečtí politici, voliči i ekonomové i proto kritiku z anglosaského světa odmítají. Wolfovy argumenty však mají váhu autority hlavního ekonomického komentátora deníku FT, který čtou manažeři a bankéři na všech kontinentech.

Autor: Shutterstock
Autor: Shutterstock

„Německo je věřitel a během finanční krize se z této pozice dominovalo eurozóně. Jeho určující role pak vyplynula právě z moci věřitele, nikoli z nějakého práva. Zájmy věřitelů jsou samozřejmě důležité, ale jsou to pořád zájmy pouze jedné části celku – a tedy nikoli zájmy celku,“ píše Wolf. Německé přemýšlení o správě ekonomiky – s primárním důrazem na vyrovnaný rozpočet a stabilní ceny - podle autora dává smysl pro malou ekonomiku otevřenou exportu i pro větší ekonomiku se silným průmyslem a vysoce konkurenceschopnými firmami.

Je to tedy rozumná hospodářská politika pro státy jako Česko nebo Německo. Ovšem stejný přístup nefunguje, pokud má být cílem rozvoj eurozóny - tedy celokontinentální ekonomiky, která má ve svém celku úplně jinou strukturu než německé hospodářství. Své ekonomické argumenty pak Wolf rozvádí v detailu a můžete si je přečíst zde.

Krátké, ale velmi zasvěcené shrnutí vývoje v Tureckunapsal rovněž do FT David Gardener, který dění v zemi sleduje déle než 30 let.

Shrnuje nejprve nástup Erdoganovy neoislamistické strany AKP k moci: v roce 2002 to byli opatrní outsideři, kteří ve volební kampani a při přípravě prvních vládních programů čerpali ze 42 tisíc podrobných rozhovorů s běžnými Turky. Měli tedy skvělou zpětnou vazbu ze společnosti a s tímto vhledem dokázali plnit požadavky voličů. Během deseti let jejich hospodaření se životní úroveň Turků více než zdvojnásobila a Erdogan získal zvláště z kdysi zaostalých částí země voliče loajální až za hrob.

Sultán a car: Recep Tayyip Erdoğan a Vladimir Putin • Autor: Profimedia, TASS
Sultán a car: Recep Tayyip Erdoğan a Vladimir Putin • Autor: Profimedia, TASS

Definitivně od roku 2013, kdy proti stále netolerantnějšímu chování šéfa strany Recepa Erdogana protestovali mladí lidé, se země posouvá stále viditelněji směrem k diktatuře. Dřívější názory, že je Erdogan islámským demokratem podobným poválečným evropským křesťanským demokratům, skončily v zapomnění. Dnes je mnohem častěji srovnáván s Vladimirem Putinem.

Novinkou posledních dvou let je skutečnost, že se Erdogan zbavuje loajálních a dlouholetých spolupracovníků. Vyšachoval kolegy, s nimiž AKP spoluzakládal a dovedl proti odporu tajných služeb a armády k moci – například někdejšího prezidenta, velmi populárního a umírněného Abdullaha, tvůrce hospodářského zázraku Ali Babancana a naposledy v předminulém týdnu i dlouholetého strůjce zahraniční politiky Ahmeda Davutogla.

Premiér Davutoglu a formálně (dle ústavy) nadstranický prezident Erdogan se dle Gardenera v poslední době neshodli na řadě věcí: jak nezávislá má být centrální banka, jak se chovat ke kritickým novinářům a akademikům, jak přistupovat k dohodě o migraci s EU.

„Ovšem jeden důvod neshod byl důležitější než všechny ostatní a signalizovali jej členové erdoganovské frakce, která nahrazuje někdejší loajální spolupracovníky,“ píše David Gardener. „Erdogan vytváří všemocný prezidentský post (chce změnit ústavu na prezidentský režim, pozn. red.) a tomu překáží jakékoli jiné mocenské centrum, jakkoli slabé. Pozoruhodné je, že odstranění loajalisté odchází bez remcání a stížností, a naopak lídra Erdogana nadále chválí.“

Upevňování Erdoganovy moci - jak známo - komplikuje evropsko-tureckou dohodu, díky níž se v minulých dvou měsících prakticky zastavil příchod žadatelů o azyl do Evropy. Součástí dohody bylo, že EU zruší tureckým občanům vízovou povinnost, ovšem jen pokud Turci splní 72 podmínek.

EU byla nejspíše ochotna přimhouřit oči, pokud se nějaká z podmínek nesplní úplně do puntíku – po odstavení Davutogla však jemná diplomacie zmizela. Recep Erdogan naopak hlasitě křičí směrem ke svým voličům i k evropským politikům, že jednu z hlavních podmínek EU (změnu antiteroristického zákona, který nyní umožňuje zatýkat nepohodlné aktivisty, kurdské politiky, novináře a akademiky) nesplní. A basta. Vyhrožuje, že pokud EU víza Turkům nezruší, přestane platit migrační dohoda a desítky tisíce uprchlíků zas poplují směrem k řeckým břehům.

Evropští politici zatím reagují neústupně: špičky lidovců, sociálních demokratů i zelených v Evropském parlamentu zrušení víz bez splnění dohodnutých podmínek odmítají; stejně tak i německý ministr Thomas de Maiziére. Uvidíme, zda jim tato zásadovost vydrží.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].