čtvrtek 1. 3. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jak říkal Mark Twain, jsou tři typy lží: lež, hnusná lež a statistika. Novináři New York Times Max Fisher a Amanda Taub v nejnovějším vydání svého pravidelného sloupku zmapovali, jak nesnesitelně snadno se s touto svatou trojicí pracuje i ve zprávách, které zatřesou světem.

Pár dní poté, co britské noviny přinesly zprávu o skandálním chování zaměstnanců proslulé charitativní organizace Oxfam (kteří si během mise na Haiti údajně kupovali k sexuálním hrátkám ženy, jimž měli pomáhat z následků tamního zemětřesení), přinesl list The Sun další skandál. Z „výbušné složky dokumentů OSN“ vyplývá, napsal The Sun, že Spojené národy zaměstnávají 3300 pedofilů a že jejich terénní pracovníci pro humanitární pomoc znásilnili 60000 lidí.

Reklama
Reklama

Sloupkaře NYT tahle čísla zarazila. Zavolali proto autorovi, o jehož svědectví se The Sun opírá, bývalému humanitárnímu pracovníkovi OSN Andrewovi MacLeodovi, aby jim rozkryl podrobnější data. Vyšlo najevo, že zmíněná „výbušná složka“ nejsou uniklé dokumenty OSN, ale MacLeodova dvoustránková zpráva sepsaná pro britskou vládu dlouho poté, co autor z OSN odešel. A co je důležitější – novináři se dozvěděli, že MacLeodova šokující čísla nemají oporu ve faktech. Že jsou to jen velmi hrubé odhady mající za cíl spíš naznačit možný rozsah problému než přinést o něm přesnou zprávu.

Takže například k číslu 60000 znásilněných dospěl MacLeod následující řadou intelektuálních operací. Na začátku byla oficiální zpráva OSN pro rok 2016, podle níž organizace za tuto dobu eviduje 311 obětí sexuálního vykořisťování spáchaného vojáky z mírových sborů. Jelikož generální tajemník OSN Antonio Guterres v komentáři ke zprávě prohlásil, že u civilních pracovníků organizace toto číslo není známo, ale může být ještě vyšší, přičetl MacLeod k 311 obětem dalších 312, tedy to nejnižší možné „ještě vyšší“ - a „aby nepřeháněl“, zaokrouhlil vzniklé číslo směrem dolů, tedy na šest set de facto oficiálně přiznaných obětí znásilnění v roce 2016.

Celou sumu pak vynásobil deseti, protože v Británii se odhaduje, že pouze deset procent obětí znásilnění najde odvahu svůj případ ohlásit. No a na závěr pak MacLeod sám od sebe určil rok 2016 jako typický, takže dalším vynásobením pro deset let bylo kouzlo hotovo: z 311 se stalo 60 000 žen a dětí znásilněných pracovníky OSN.

MacLeod přitom nezastírá, že jeho záměrem nebyla analýza tvrdých dat, ale že svými křiklavými čísly spíš chtěl říct něco jako Hej, máme tady otřesný problém, probuďte se! Potíž je v tom, jak upozorňuje newyorské duo, že žurnalisté ani čtenáři takhle s předkládanými údaji nepracují; jsou zvyklí brát čísla předkládaná expertem za seriózní, o důkazy opřený fakt. Čísla dodávají novinářskému textu na preciznosti a fakticitě a činí ho přesvědčivějším, než kdyby to byla jen snůška dojmů, odhadů a historek. Čtenáři při čtení takového textu automaticky předpokládají, že novinář přezkoumal údaje svého zdroje, že za ně ručí - a že je tedy možné brát je vážně.

Stejně tak ovšem mohou jen přibližná a neověřená čísla vzbudit dojem poctivosti a objektivity tam, kde nic takového neexistuje. Protože číslo bude vždy bráno vážněji než jakékoliv aktivistické prohlášení. A to tím spíš, když původní zprávu převezmou ještě jiné zdroje. Což je přesně případ MacLeoda, který byl po článku v The Sun hostem v televizních pořadech, a jeho údaje přetiskla řada dalších novin. A čím víc bylo citací, tím víc byly tyto údaje považovány za serióznější.

Takže teď je veřejnost přesvědčená, že vyšetřování jakéhosi odpovědného whistleblowera odhalilo v OSN hnízdo tisícovek sexuálních predátorů, i když ve skutečnosti je to na dojmech postavený náčrtek.  Obětí samozřejmě může být klidně mnohem víc, než varuje MacLeod. Nebo taky mnohem míň. My to prostě nevíme.

Ještě horší důsledek „macleodovské“ práce s fakty je to, že – jak píší Taub a Fisher – špatná informace vytlačuje tu správnou. „My, kteří se problému věnujeme,“ citují New York Times autorku zprávy o sexuálním násilí vojáků mírových sil OSN Sarah Martin, „víme, že každou naši chybu násilníci využijí proti nám, aby všechno zpochybnili a věci zůstaly při starém.“

Což přesně může být důsledek MacLeodových „šokujících“ odhadů: pochybnosti nad jejich správností se rozšíří i na méně efektní, přesto otřásající spolehlivé údaje, které o záležitosti už máme k dispozici. „Znám od žen, které to zažily, tolik strašlivých příběhů, že nepotřebuju, aby mě někdo ohromoval z palce vycucanými čísly,“ říká Sarah Martin. „To znevažuje všechny ty odvážné ženy a děti, které přemůžou strach a rozhodnou se svědčit - a většinou přitom narazí na nedůvěru a nezájem.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Když před dvěma týdny devatenáctiletý Nicolas Cruz spustil střelbu na půdě své bývalé školy ve městě Parkland na Floridě a zanechal po sobě sedmnáct mrtvých a několik desítek zraněných, Ameriku opět sevřely až příliš známé emoce – šok, smutek, zoufalství, beznaděj. Násilí způsobené střelnými zbraněmi se stalo smutnou součástí amerického života a debata o možných řešeních uvízla na mrtvém bodě. Po každém z předchozích masakrů se opakoval stejný scénář: k místu tragédie se upřela dočasně pozornost médií a politici napříč spektrem vyjadřovali účast přeživším a rodinám obětí. Zastánci omezení prodeje zbraní využili zjitřené chvíle k volání po změně legislativy, střetli se svými názorovými odpůrci -  a po několika dnech debata vyšuměla, aniž by se cokoliv podstatného změnilo.

Málokdo předpokládal, že by v případě Parklandu mělo být cokoliv jinak. Vývoj nicméně ukázal, že na scénu vstoupil nový hráč, kterého nelze jen tak snadno přehlédnout – přeživší studenti. Američtí teenageři dokázali během několika dnů nastartovat hnutí, které i dva týdny po masakru dominuje titulkům amerických médií.

Reklama
Reklama

Již bezprostředně po masakru studenti naznačili, že mlčet nehodlají. „Nechci vaši účast vy **, moji přátelé a učitelé jsou mrtví,“ vzkázala Donaldu Trumpovi skrze Twitter Sarah Chadwick, studentka na škole Marjory Stoneman Douglas, kde se střelba odehrála. Další podobná vyjádření následovala. Smutek a šok, který studenti prožívali, jim nezabránil v tom, aby k odpovědnosti volali vrcholné politiky země a požadovali zpřísnění legislativy.

https://www.youtube.com/watch?v=qOckaDJXy60

Jak píše NewYorker: „Jasně odmítli pokrytectví, a zahanbili tak celou Ameriku.“  Studenti odmítli, že by bylo „nevhodné začít mluvit o politice bezprostředně po masakru“, jak jim někteří kritici předhazovali. Naopak, byli si dobře vědomi, že doba, kdy jim bude věnována pozornost, je velmi krátká. A právě způsob, jakým se chopili příležitosti, je jedním z důvodů, proč dnes Amerika naslouchá tomu, co chtějí říct.

Během 24 hodin v obývacích pokojích svých rodičů studenti založili hnutí Nikdy znova (Never Again) požadující zpřísnění pravidel pro získání zbraní. Na 23. března plánují velkou demonstraci ve Washingtonu a k minulému pátku se jim podařilo vybrat přes 2,3 milionu dolarů, kdy např. Oprah Winfrey či manželé Clooneyovi darovali shodně po půl milionu. Tváří hnutí se stala Emma Gonzales, která v emotivní řeči napadla jak vlivnou Národní asociaci držitelů zbraní, tak řadu klišé, která bývají v debatě o zbraních v Americe často zmiňována. „Říkají, že přísnější zákony nezabrání násilí – bulšit! Že jsme děti, které nerozumí tomu, jak funguje vláda – bulšit!“, přidával se dav skandováním k devatenáctileté studentce. Gonzales si minulý týden založila twitterový účet a dnes na něm má již téměř milion sledovatelů.

Proč se právě parklandským studentům podařilo získat si pozornost celé země? Americké deníky se shodují, že velkou roli hraje relativně zámožné prostředí, ze kterého studenti pocházejí. Parkland, součást metropole Miami, je bohaté město. Americe, kde jsou školy placeny z daní jednotlivých okrsků, pak nevyhnutelně bohatší distrikty disponují lepšími školami a obráceně. Většina studentů stojících za hnutím Nikdy znovu navštěvovala školní dramatický kroužek, někteří psali do vlastního časopisu, sedmnáctiletá Jaclyn Corin v rozhovoru uvedla, že před několika měsíci na kurzu rétoriky vypracovala padesátistránkovou práci o kontrole zbraní. Díky aktivitám, které si jejich škola mohla dovolit nabízet, se studenti naučili vystupovat na veřejnosti, komunikovat, zvládat stresové situace – tedy schopnosti, které se jim dnes při zakládání jejich hnutí hodí.

Mladí studenti jsou si dobře vědomi toho, že mnozí jejich kritici by rádi zneužili chyb, které udělají, k diskreditaci myšlenek o přísnějších kontrolách zbraní. „Naše generace si nemůže dovolit sebemenší uklouznutí,“ prohlásil Alfonso Calderon, jeden ze zakladatelů Nikdy znova. „Na rozdíl od politiků, kteří říkají špatné věci stále dokola, a přesto je všichni berou vážně“.

I přes neutuchající nasazení studentů je možné, že jejich snažení vzejde vniveč. Kongres je v otázce kontroly zbraní silně rozdělen a prezident Trump se potácí mezi vyjádřeními, že by byl ochoten podpořit přísnější kontroly lidí kupujících zbraně na jedné straně, a návrhem na vyzbrojení školních učitelů na straně druhé. Přesto není možné přejít, že prozatím se parklandským studentům podařilo Ameriku probudit z letargie, do níž by bez nich dost možná bývala opět upadla.

 

Reklama
Reklama