pondělí 19. 6. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Evropa zažívá seriál dobrých zpráv. Emmanuel Macron ukázal, že se s apelem na větší evropskou integraci dají vyhrávat volby, na jaře v holandských volbách uspěli středoví politici, v zimě v Rakousku zelený kandidát porazil favorizovaného nacionalistu. Zkrátka obavy z toho, že hlasování o Brexitu vyvolá nacionalistické domino v EU, se prozatím nenaplnily. Titulní komentář sobotního vydání švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung (NZZ) však varuje liberály před příliš zbrklou radostí.

“Kdo tak jako šéf Evropského parlamentu Antonio Tajani hovoří o začátku konce radikálně pravicových sil, opomíjí realitu. Zaprvé nacionalistické a populistické síly nezmizely z obrazu. Podíl Svobodných na příští vládě v Rakousku pro EU už možná nepůsobí jako apokalypsa, ovšem posílení Beppeho Grilla před příštími volbami v Itálii by na povrch mohlo vrátit debatu o budoucnosti eura. Zadruhé zůstává oslabení evropských institucí dlouhodobým strategickým cílem Kremlu, a proto mohou odpůrci EU nadále počítat s otevřenou nebo skrytou podporou z Moskvy. A zatřetí se hnací síly nacionalistů nevypařily. Globalizace relativizuje kulturní identity a způsobuje strukturální proměny ekonomiky. To vyvolává nejistotu. Tvrdý střet mezi otevřeností a uzavřením se je proto i v příštích letech velmi pravděpodobný,” vypočítává Niklaus Nuspliger v komentáři.

Reklama
Reklama
Reklama

Tento střet se podle něj nerozhodne v roce 2017, ale až v nadcházejících letech. Pokud Emmanuel Macron nenaplní slib nových pracovních míst a blahobytu, bude možná brzy většina Francouzů hlasovat pro levicové či pravicové alternativy k EU. V přístupu k uprchlíkům se pak celý establishment posunul doprava, aby zastavil růst nacionalistů. “Kdo zasévá příliš velké naděje, může sklidit frustraci. Většina politiku zamlčuje, že zahraničně-politická slabost EU, nestabilita na Blízkém východě a nerovnost mezi počtem obyvatel rostoucí Afriky a naopak zmenšující se Evropy pro příští desítky let zvyšuje pravděpodobnost silných migračních proudů,“ dodává autor.

Žádná jiná organizace neztělesňuje nadnárodní spolupráci tolik jako EU. Proto je pro ni nacionalistická ideologie tak nebezpečným jedem.  Komentář NZZ považuje Viktora Orbána a Jaroslava Kaczynského za politiky, kteří sice kvůli hospodářským zájmům neprosazují vystoupení z EU, jejichž rétorika zaměřená proti “muslimům, elitám a Bruselu” však připomíná západoevropské nacionalisty a populisty.

“Východní nacionalisté blokují důležité evropské reformy, například v migrační politice. Jejich neliberální jed hrozí působit i mimo středoevropský region a rozložit společné hodnotové základy Unie,” uzavírá Nuspliger. Ve střednědobém výhledu je to podle jeho názoru pro EU stejně nebezpečné jako dominový nástup nacionalistů v západní Evropě.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Šéf turecké opozice se vydal na 450 kilometrů dlouhý pochod. Vyšel z hlavního města Ankary a cílem pouti 68letého politika je věznice na okraji Istanbulu, kde za mřížemi “sedí” poslanec z jeho strany CHP. “Už toho bylo dost. Žijeme v diktátorském režimu,” říká šéf opozice Kemal Kilicdaroglu podle Die Zeit.

Jeho sekulární středolevá strana je zdaleka nejsilnější opozicí v zemi a dlouho se s podporou demonstrací nebo organizováním protestů proti Erdoganovým autoritářským krokům držela zpátky. Po loňském neúspěšném pokusu o převrat například podpořila řadu opatření, které usnadnily následné čistky.

Reklama
Reklama
Reklama

Minulou středu byl však poprvé odsouzen politik z této strany:  Enis Berberoglu za vyzrazení státního tajemství dostal 25 let vězení. Velezrada spočívá v tom, že měl novinářům údajně před dvěma lety vydat informace o aktivitách tureckých tajných služeb v Sýrii, konkrétně o dodávkách zbraní islamistickým rebelům. Erdogan po zveřejnění těchto informací v deníku Cumhuriyet tehdy novinářům a jejich zdrojům sliboval tvrdou odplatu - a tento slib plní. Někdejší šéfredaktor již například musel odejít do exilu v Berlíně.

Na pochodu do Istanbulu šéfa opozice doprovázejí odboráři a spolustraníci, přidaly se stovky sympatizantů a odpůrců vlády. Pochod si naplánovali na celkem 24 dní - tedy na stejně dlouhou dobu, jakou v roce 1930 pochodoval Mahátma Gándhí a jeho příznivci na protest proti britské koloniální politice v Indii.

Reklama
Reklama