Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Evropě chybí vůle utvářet světové dění a vědomí vlastní síly

Denní menu z německé konference o Evropě

Předseda Evropské komise • Autor: Globe Media /  Reuters
Předseda Evropské komise • Autor: Globe Media / Reuters

Dnešní menu bude z Berlína. Koncem předminulého týdne tam za účasti bývalých diplomatů, politiků, odborníků na mezinárodní vztahy proběhla konference Nadace Heinricha Bölla o Evropě v neklidné, rozbouřené době. Postřehy, argumenty, citace z tamních přednášek a debat se pokusím stručně přiblížit. Nestačily sice ještě zachytit brexit, ale i tak stojí za seznámení.

Začnu úvodním slovem ředitele nadace Ralfa Fückse. Oddělování domácí a zahraniční politiky bylo vždycky dost iluzorní, po zkušenostech z krizí minulých let je ale definitivně přežité. Vidět to lze dokonale na mapě dost vzdálené syrské války, jejíž důsledky v podobě příchodu uprchlíků a nebezpečí ze strany islámských extremistů cítí Evropané na vlastní kůži.

Autor: Globe Media /  Reuters
Autor: Globe Media / Reuters

Na případě této války jde vidět obrovský paradox a slabost dnešní Evropy: nikdo nemá tak eminentní zájem na tom, aby tamní válka skončila, přesto je evropská zahraniční politika při hledání řešení tohoto zamotaného konfliktu jen málo aktivní, vyčkává, aniž se svou vahou nejbohatšího více angažuje.

Například mírovou konferenci ve Vídni nepochopitelně nesvolávají Evropané, kteří mají na míru největší zájem, ale USA a Rusku. Selhání v Sýrii je ilustrativní – dá se na něm zkoumat, proč společná evropská linie nevznikla, jak velké důsledky to pro náš kontinent má a co je tedy potřebné změnit? Hledání odpovědí je samozřejmě nad rámec Denního menu – a bylo bohužel i nad rámec berlínské konference.

Angela Stent se na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu specializuje na vztahy USA, Evropy a Ruska. Na úvod přednášky vypíchla ideologickou dimenzi nynějšího soupeření Západu s Ruskem - které se staví do čela jakési nové konzervativní internacionály, do níž patří i některé nacionalistické strany v Evropě.

Vladimir Putin • Autor: REUTERS
Vladimir Putin • Autor: REUTERS

Pak se dotkla postkomunistických zemí. Bývalý ministr obrany Donald Rumsfeld při přípravě americké invaze do Iráku Evropu rozdělil na tu starou, západoevropskou, která je údajně antiamerická a tolerantní vůči Rusku, zatímco ta nová, východní, postkomunistická Evropa je proamerická a protiruská. Aktuální události jeho dělení ale opět vyvracejí. Maďarsko, Slovensko a do jisté míry i Česko jsou mnohem smířlivější vůči ruskému chování než staré členské země EU. Kreml bude dále využívat svých skvělých vazeb v bývalých zemích východního bloku a snažit se je odradit od sdílení suverenity v rámci evropského projektu. Využívá k tomu viditelně i migrační krizi.

Vztahy USA a Německa, které jsou v politice vůči Rusku klíčové, se od časů války v Iráku v roce 2003 výrazně zlepšily - navzdory velmi silné, emotivní reakci německé veřejnost na odhalení Edwarda Snowdena. Když se novináři Baracka Obamy zeptali, kdo je jeho nejoblíbenější světový lídr, poukázal na Angelu Merkel. Když se zeptali na druhého nejoblíbenějšího státníka, po chvíli váhání řekl – také Angela Merkel.

Západ však stojí před dilematem, které Angela Stent popsala následovně: „Řekneme si otevřeně to, co je v neformálních hovorech zřejmé - tedy že žádná bývalá země Sovětského svazu nebude v dohledné době členem NATO? A odmítneme tím pádem některé přísliby éry po roce 1989? Přibývá hlasů, které po takovém prohlášení volají.“

Na Angelu Stent reagoval Wolfgang Ischinger, bývalý německý velvyslanec v USA a Británii a nyní šéf Mnichovské bezpečnostní konference, každoročního setkání desítek ministrů obrany a zahraničí. Prakticky všechno, co jsme v minulých letech z Ruska cítili, je podle něj známkou slabosti. Ruská ekonomika je zhruba tak velká jako ta španělská a ruské vedení vzdalo snahu o modernizaci. Evropská ekonomika je 14krát větší – to by při poměřování vztahu obou aktérů nemělo zapadnout. Evropě však chybí politik, který tuhle sílu svého kontinentu strhujícím způsobem popsal a řekl občanům: Podívejte se, my jsme toho hodně dokázali, něco znamenáme!

Proto nejlepší projev o Evropě a o tom, jak je úžasná, v posledních letech pronesl Barack Obama před měsícem v Hannoveru. Ischinger jeho proslov několikrát pochválil, zde si ho celý můžete pustit:

Podle Ischingera Evropě sice také chybí „hardware“, například v podobě silných armád a efektivních institucí v zahraniční bezpečnostní politice. Ale ještě důležitější je opravdu mentalita: chybí nám vůle utvářet světové dění, což je dokonale vidět na výše zmíněném příkladu Sýrie. Proč by EU s diplomatickou mašinérií a zkušeností 28 členských států nemohla být aktivnější při hledání míru, když se jí tenhle konflikt bytostně týká?

Autor: REUTERS
Autor: REUTERS

Ischinger upozornil, že v zásadě nekonfliktní, velmi dobré vztahy mezi Německem a USA jsou jen částí skutečnosti. Pod jejich povrchem to vře a například v Německu jsou rekordně silné antiamerické emoce, které zmíněná aféra NSA rozvířila. Bývalý diplomat se obává, že zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem může tyto protiamerické nálady ještě víc probudit a atlantické spojence nadlouho od sebe vzdálit.

A co by podle Ischingera měla dělat EU ve vztahu k Rusku? Nepolevovat v sankcí, to vůbec nic nepřinese. Ale proč vůči Rusku neudělat úplně jiný vstřícný krok, ze kterého by neprofitoval režim, ale běžní Rusové? Klidně by ztrojnásobil počet stipendií pro studenty, vědce, umělce a učitele, kteří by mohli jezdit za zkušenostmi do Evropy. Uvidí, že Evropa je jiná než podle propagandy Putinova režimu. A proč výhledově nepřemýšlet o zrušení víz pro ruské občany, podobně jako budou víza zrušena pro Turky? Opět by to byl smířlivý krok vůči veřejnosti, ne vůči režimu. Protože na dlouhý strategický spor s režimem si bude muset Evropa zvyknout; není to problém, který by šlo vyřešit zmáčknutím jednoho knoflíku.

O vztazích Evropy a Turecka hovořil bývalý diplomat Sinan ÜlgenO možném vstupu Turecka do EU se mluvilo už tolikrát - a vždy to dopadlo špatně. Chyby samozřejmě byly na obou stranách, ale turecká veřejnost, zvláště ta proevropsky naladěná, cítila, že ze strany EU není moc vítaná. To má nyní své důsledky.

„Proto je pro přesvědčené Evropany, jakým jsem třeba já, těžké jít nyní na univerzitu nebo na debatu a mluvit o potřebě proevropského směřování naší země. Přinejlepším nám říkají, že jsme naivní. Kolikrát byste ostatně věřili, že něco, co už 22krát nevyšlo, vyjde po dvacáté třetí?“ ptal se Ülgen ve svém příspěvku.

Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský

Současný vztah EU a Turecka při řešení uprchlické krize podle něj směřuje k tomu, že to bude vztah čistě obchodní. Obě strany se v takovém vztahu tvrdě snaží vyjednat co nejlepší podmínky – nyní má lepší karty Turecko, zítra to může být EU, a obě se je pokusí bez skrupulí využít. Pokud se tento trend opravdu prosadí, pak Evropa dostane souseda, který nejedná v dobré vůli, ale čistě mocensky. Turecko naopak ztratí evropské impulsy, které dávaly šanci ke zlepšení tamní demokracie – takový vztah ukončí předchozí schopnost EU přispět jemnou silou a příkladem k modernizaci Turecka.

V Turecku nyní probíhá zásadní souboj o identitu země; souboj dvou budoucností, dvou příběhů Turecka. Ztráta evropského vlivu vede k tomu, že zastánci liberální, sekulární, proevropské strany oslabují. Pokud se nic nezmění a vzájemné vztahy budou omezené na zmíněné obchodní a mocenské partnerství, bude to promarněná historická příležitost. Turecko ztratí šanci ukázat, že islám, modernita a demokracie jsou slučitelné. Evropa ztratí šanci ukázat, že její ideje jsou skutečně univerzální. Obě strany by musely žít s historickými důsledky takového vývoje.

Ve sborníků textů ke konferenci byl také přetištěn výborný text o uprchlících a Evropě, který vyšel v zimě v časopise The New York Review of Books a v Denním menu jsme na něj už upozornili. Pořád však stojí za čtení, klidně opakované.

Častěji na konferenci padaly zmínky o východní Asii, kde podle řady debatérů leží opomíjené, avšak největší riziko pro světový mír. Je mezi rostoucí Čínou a ostatními státy v regionu, které se vzestupem mocného souseda a jeho územními nároky - například v Jihočínském moři - cítí být ohroženy. Podle Ischingera Evropa nemá žádnou strategii a žádnou politiku ve vztahu k východní Asii. Tamní rizika nejsou na našem radaru, ačkoli se nás v propojeném světě samozřejmě rovněž týkají.

Autor: Globe Media /  Reuters
Autor: Globe Media / Reuters

Tom Koenigs, který patřil s Joschkou Fischerem do frankfurtské buňky zakladatelů německých Zelených a nyní zasedá v Bundestagu, v debatě zmínil, že EU nebyla pro vlastní obyvatele i státy v sousedství nikdy přitažlivá jen kvůli příslibu svobody, ale také kvůli příslibu blahobytu. A ten už dnes, vlivem setrvalé ekonomické krize v mnoha zemích, pomalému řešení krize eura i vysoké nezaměstnanosti, není tak atraktivní.

„Který Řek teď ještě bude věřit tomu, že je pro něj Evropa zárukou dobrého života?“ ptal se Koenigs. Je prý třeba napravit, co tlak na úspory a s ním spojené poučování jihu Evropy způsobily. Liberální demokracie se musí zlepšit, musí ekonomické úspěchy dopřát i chudším obyvatelům a příslibem dobrého života je v souboji s neliberálními silami získat na svou stranu.

Původem íránská analytička Ellie Geranmayeh z londýnské pobočky think tanku European Council on Foreign Relations pak řekla pár postřehů k Blízkému východu:

  • Evropa se musí připravit na velmi dlouhé války a nejistoty v regionu, dříve nebo později bude muset více jednat i s nestátními aktéry typu iráckých šíitských milicí
  • Vyjednávání o jaderných zbraních s Íránem ukázalo, že EU může mít diplomatickou váhu v případě, že se tři její nejsilnější státy dohodnou na nejmenším společném jmenovateli a pak ho prosazují. Podobné hledání společného jmenovatele pořád chybí ve vztahu k Sýrii nebo Jemenu (a mohli bychom dodat i Saúdskou Arábii)
  • Prioritou diplomacie musí být zabránění tomu, aby se války rozšířily jinam do severní Afriky a do Libanonu, který stojí na hraně konfliktu
  • EU teď má vcelku přímé vazby se Saúdskou Arábií i s Íránem, jejichž vzájemná rivalita a boj o moc posledních několik let živí celý blízkovýchodní chaos . EU by těchto vazeb měla využit k trpělivému prostředkování mezi oběma státy a k budování důvěry. EU má páky, které může použít.
  • V případě dohody s Íránem sehrálo pozitivní roli nakonec i Rusko. Navzdory všem problémům ve vztazích s Ruskem by evropská diplomacie neměla přehlížet možnou spolupráci při řešení některých blízkovýchodních problémů.

Video: Kvantová fyzika skrze šálek kávy.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].