Proč staří bílí muži dávají Oscary mladým otrokům

Jestli někdy mělo smysl sázet na výsledky Oscarů, bylo to letos. Peníze garantovány předem, i když výhry kvůli nízkým kurzům nic moc. Pro budoucí sázkaře: Oscary se nepředvídají z výsledků Zlatých Glóbů, neboť tam hlasuje jen pár desítek novinářů. Smysl má vycházet z výsledků cechovních cen. Tedy hlasování oborových organizací herců, scenáristů, režisérů a producentů, kteří už jsou přímo členové oscarové akademie. Zvláště slovo producentů je silné a nestává se téměř, že by nepředznamenalo finálový večer.

Sedm sošek tak v noci z neděle na pondělí šlo pro technicky přelomovou sci-fi Gravitace včetně ceny za režii pro Alfonsa Cuaróna; nejlepším filmem roku se ale stává historické drama 12 let v řetězech, které má ještě cenu za adaptovaný scénář a ženský herecký výkon ve vedlejší roli.

Hlavní herecké kategorie dopadly přesně podle očekávání: Matthew McConaughey za ztvárnění kovboje umírajícího na AIDS v dramatu Klub poslední naděje a Cate Blanchettová za roli ženy po nervovém zhroucení ve filmu Jasmíniny slzy, nejnovějším počinu Woodyho Allena. Zcela s prázdnou naopak odcházejí Vlk z Wall Street (Leonardo Di Caprio prostě Oscara nedostane a nedostane) a až doposud doma v USA zvláštně přeceňované drama/komedie Špinavý trik.

Oscara za původní scénář má zaslouženě Spike Jonze za svou netradiční, lehce futuristickou romanci Her (Ona), které by možná slušelo víc cen. Nejlepším neanglicky mluveným filmem se stala italská Velká nádhera od Paola Sorrentina, která už ve chvíli premiéry byla považována automaticky za novou klasiku a la Felliniho Sladký život.

Cenu za nejlepší celovečerní dokument si odnáší sladkobolný Twenty Feet to Stardom (Dvacet stop od hvězdnosti) o doprovodných černošských vokalistkách, které se nikdy nestaly slavnými. Nejlepším animovaným filmem je podle akademiků disneyovka Frozen (Ledové království). Velký Gatsby dostal Oscary za výpravu a kostýmy - a bylo by zvláštní, kdyby je nedostal a zároveň dostal cenu za cokoli jiného.

Jen blbnul

Těžko říct, jestli to byl letos vzrušující večer. Dopředu nebyl avizován žádný souboj typu „malý vs. velký film“, „mužský vs. ženský film“, „komedie vs. drama“ a podobně. A ani v průběhu večera se ocenění jednotlivých titulům nestřídala natolik, aby z toho vyvstal mediálně vděčný příběh. Což samozřejmě nevadí, ba dokonce je to vlastně realističtější, protože ony souboje jsou spíš inscenovány médii, aby bylo o čem referovat a vytvářet zdání „střetu hodnot“, o nichž je přitom často dopředu rozhodnuto.

Třeba to, že více cen získá Gravitace oproti 12 letům v řetězech, je jednoduše dáno tím, že má větší pokrytí v technických kategoriích. A už nemá ani cenu dlouze hovořit o tom, jak se pozná oscarová role: musíte změnit vzhled až nepoznání, obětovat se a vžít se, ne jen tak hrát, nebo dokonce „být“. Jen je z toho zřejmé, proč Oscara nedostal Di Caprio (prostě jen freneticky „blbnul“) ani Chiwetel Ejiofor za záměrně zcela pasivní roli otroka. Pravidla hry jsou v tomto ohledu jasná.

Překvapením se pak z odstupu nestává ani zdánlivě překvapivé vítězství outsidera, protože v každém ročníku se najde někdo takový – letos jednadvacetiletá keňská herečka narozená v Mexiku Lupito Nyong´o, která za svůj celovečerní debut dostala cenu za nejlepší výkon ve vedlejší roli. Očekáváme zkrátka, že někdo na pódiu musí pronést věty jako „Ať pocházíte odkudkoli, vaše sny mají smysl“ - a měl by to být někdo, od koho takové prohlášení přijmeme jako autentické. Bez ohledu na to, že Nyong´o není z chudé rodiny, její otec je keňský velvyslanec a dceru rodina vždy podporovala v její kreativitě. V tu chvíli máte prostě právo dojímat se s ostatními diváky, protože Oscary skutečně dovedou pozvednout kohokoli do nebeských výšin, i kdyby to bylo na pár sekund.

Pošklebovat se cynicky podobným momentům není správné, neboť se přece jen liší od chvil, kdy vlastní štěstí chcete generalizovat a přenášet na celý svět. Letos takto například únosnou míru přešlápl Jared Leto, který získal cenu za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli za roli transsexuála v Klubu poslední naděje a sošku symbolicky věnoval lidem v Ukrajině a Venezuele.

Ne že by herci neměli právo na svůj díl politické angažovanosti, ale je vždycky otázkou vkusu, co kdo chce spojovat a zatahovat do děkovné řeči. Některé zkratky působí spíše tak, že dotyčný není hluboce zainteresovaný do problematiky, ale povrchně smíchává dohromady věci, které spolu nemají moc společného.

Máloco je trapnější než hollywoodský herec mluvící o politice v jednoduchých klišé typu „boje o štěstí“ a vypadající jako rezervní Kristus. Oscary nejsou příliš vhodná politická platforma: jsou především show, poté taky byznys a nakonec jisté měřítko „hollywoodské kvality“, což je kategorie sama pro sebe.

Komerce i elitářství

Kdo ví, kde se bere onen dojem, že by Oscary měly vyzdvihnout umělecky nejzásadnější počiny roku. Vlastně ani není jasné, jestli tento názor někdo seshora šíří – a zdá se, že vzniká spíše jen „odspodu“ jako negativní reakce především od lidí, kteří se na ceremoniál nedívají, případně neviděli ani oceňované filmy, ale cosi je na značce Oscar odpuzuje.

Jednu skupinu odpůrců tvoří vyznavači „nezávislé poetiky“ (ti by měli sledovat vyhlášení Spirit Awards, případně Sundance Festival), která má být méně komerční než Hollywood. Druhou skupinou budou vyznavači festivalových uměleckých filmů (především z Cannes, Benátek a Rotterdamu), kteří pokládají za příliš komerční i značku „nezávislí“.

A konečně třetí skupina bude asi nejširší, nejméně informovaná a s nejméně vyhraněným a zároveň paradoxně nejvíce omezeným vkusem – typ lidí, kteří se jen dívají na to, co se hraje v televizích, do kina moc nechodí a vyloženě jim až vadí, když jim někdo něco doporučí, protože to berou jako útok a průnik do své sociální bubliny. Při nakouknutí do stoky internetových diskusí by se zdálo, že jich mezi námi žije většina…

Jak se tedy na Oscary dívat a nebýt z nich naštvaný, že jsou moc komerční, nebo naopak moc elitářské? Jeden poznatek vychází jednoduše ze statistiky složení hlasujících akademiků. Jedná se o zhruba 6000 lidí, kteří Oscara již získali (těch je asi třetina), nebo jejich práce odpovídá představám o vysoké úrovni jiných členů (viz pravidla). Podle předloňské studie iniciované deníkem Los Angeles Times tvoří 94 % akademie běloši a bělošky, muži pak 77 % a pouze 14 % akademiků je mladších 50 let; medián se pohybuje kolem 62 let.

To, co sledujeme jako výsledek hlasování, je tedy zprůměrovaný názor starších bělochů, kteří se narodili a žijí v Americe, převážně pak přímo v Hollywoodu/Los Angeles. Jejich vkus je zvláštní směsicí liberalismu, jenž se projevuje v oceňování určitých témat, a přitom konzervativismu, který se projevuje v oceňování esteticky poměrně konvenčních děl.

Letošní „message“ se tedy moc neliší od dřívějších ročníků: filmy se týkají homosexuálů, transvestitů a AIDS, utlačování černochů, ženy jsou líčeny buď jako oběti, nebo jako vítězky nad nepřízní osudu (Gravitace). Kdyby někdo chtěl, mohl by si z toho dělat nekorektní legraci, která by ostatně klidně mohla být i vtipná. Hollywoodské šíření dobra si v něčem koleduje o lehké nakopnutí. Poměrně slabá moderátorka večera Ellen DeGeneres se o to nicméně nepokusila. 

Nepříjemná podívaná

Lze se přitom dokonce trochu obávat, že některé oceněné filmy jsou čteny až příliš prvoplánově – a to jak akademiky, tak jejich kritiky. Nejvíce se to bude týkat vítězného snímku 12 let v řetězech, u nějž může klíčit podezření, že ceny jsou za „zásluhy“. Ve skutečnosti jde o film, který zdaleka není tak jednoznačný, a nabízí poměrně nepříjemnou podívanou, jejímž smyslem není pouze vzbudit lítost nad černými otroky.

https://www.youtube.com/watch?v=VVe9bxtH_DI

Ve víkendových novinách bylo například možné číst výrok Jana Svěráka: "Na rovinu, pro mě je film 12 let v řetězech nesnesitelný. Vnímám ho jako přepisování dějin. I když o otroctví nevím skoro nic, odmítám přijmout film, kde není ani jeden normální běloch, odmítám obdivovat prvky sadisticko-masochistické pornografie převlečené za umělecký obraz našeho světa“. Jenomže o tom ten film právě je - že tehdy, v jistém prostředí, neexistovali „normální běloši“ tak, jak chápeme normu lidského chování dnes. Svěrák se mýlí hned vícenásobně - a je otázka, nakolik pozorně film sledoval, nebo je jeho výrok jen zbrkle zobecňující.

Dotyčný film totiž začíná tak, že hlavní hrdina Solomon Northup je svobodný člověk, který žije v osvíceném New Yorku, kde s ním běloši jednají jako s rovnoprávným. Když je pak podvodně vylákán na Jih a prodán do otroctví, jeho první pán má v sobě stále výrazný soucit a mnohé otrokářské praktiky se mu hnusí. Bohužel, Solomona musí kvůli finančním potížím prodat, a teprve pak se hrdina ocitá v prostředí, kde neexistuje nic, co bychom z dnešního pohledu mohli chápat jako „normální“. Právě ona bezmoc, šok a bezvýchodnost jsou stavem, do nějž nás film uvádí.

Zmiňované sado-maso prvky, které se nelíbily i některým americkým recenzentům, jsou přitom ve filmu přítomny jen v jedné explicitní scéně, která prostě musela být dohrána do konce. Její utnutí by naopak bylo cenzurou, stalo by se z ní „klišé umělecké nedořečenosti“, které nám jen obtížně dá pocítit, jaké to je být bičován, až vzduchem létají cáry kůže a masa. Když pak na konci přichází hrdinovo vysvobození, kdy mu pomůže – ejhle „normální běloch“ (osvícený abolicionista v podání Brada Pitta) – cítíme neuvěřitelnou úlevu a zároveň smutek za zbylé otroky, kteří neměli stejné štěstí a musí zůstat na plantáži.

Film 12 let otrokem se nestává přehmatem oscarové akademie a nejde o prostý humanistický kýč. Je to film, který nás vpravuje do natolik nepříjemné situace – dané i vynucenou pasivitou hlavního hrdiny – že se i vypravěčsky vymyká standardu. Ano, stále může platit varianta, že film byl mnoha akademiky oceněn za to, že cítili jakousi „kolektivní historickou vinu bílého muže“, avšak v tom případě by byl význam snímku poněkud redukován.

Vyhrát můžeme všichni

Za úlitbu konvencím můžeme naopak pokládat spíše ocenění zmíněného dokumentu Twenty Feet to Stardom, jenž nabízí především uslzené vzpomínky na to, jaké to je nestat se hvězdou. Chápeme ale, že pro hollywoodské akademiky to musí být strašná věc. Nicméně opravdu převratný, úchvatný, děsivý a chvílemi neuvěřitelný byl dánský dokument Act of Killing o bývalých indonéských katech, kteří v době diktatury zabíjeli tisíce a tisíce politicky nepohodlných lidí; dnes šťastně žijí jako důchodci a bez okolků svolí k rekonstrukci svých činů. Hrají sami sebe, dokonce v žánrovém hávu gangsterek či muzikálů. Přesně tady byla dána přednost líbivějšímu filmu před snímkem, který je jako formálně originální, tak společensky závažný.

Klub poslední naděje, který na první pohled působí jako povinně nudné dílo, kde máme postavy jen litovat, sice je o umírání na AIDS, ale hlavní hrdina se zároveň se smrtí vypořádává velmi americky a akčně – začne podnikat v nelegálním byznysu s netestovanými léky. Zůstává rebelem a získává sympatie publika. Solomon z 12 let otrokem tuto šanci na vzpouru nemá. A ústřední zabiják z Act of Killing nás děsí tím, jak z něj sebevětší travestie nedovede udělat komickou figurku.

Na tyto filmy se nejde nijak slastně napojit a zažívat pocit, že v podobných životních příbězích existuje vítězství. Přitom oscarový přenos na nás má v jistém ohledu přenášet dojem, že vyhrát můžeme všichni.