Postradatelní Postradatelní

Osmdesátá léta jsou v poslední době opět v kurzu. V hudbě, v módě, ale i ve filmu. Dlouho očekávaný akční hit Silvestra Stallonea s názvem Postradatelní (The Expandables) nabízí stylový návrat do osmé dekády. Nostalgici budou vrnět blahem. Nabízí se ale otázka, jestli takový comeback má nějaký jiný smysl, než že se díky němu dnešní třicátníci mohou na hodinu a půl vrátit do dětství. Zejména v žánru akčního filmu se toho za těch dvacet let událo tolik, že Stallonova pocta desetiletí, kdy byl na vrcholu, vyznívá jako podivný anachronismus.

Stallone sehnal A-tým (povětšinou) zestárlých akčních hvězd: obsadil k sobě Dolpha Lundgrena, Jeta Li, Jasona Stathama, Mickeyho Rourkea. A do minirolí Bruce Willise a dokonce i velkého Arnieho. Chybí v zásadě jen Chuck Norris, Steven Seagal a Jean-Claude van Damme, kterému se údajně nelíbila postava, která mu byla nabídnuta. Je pravda, že postavy tu vážně tvoří karikatury s psychologickou hloubkou houpacího koně. A příběh o karibském ostrově, kde armádě místního loutkového generála Garzy vládne americký drogový magnát, je bezuzdně a záměrně přihlouplý.

Jenže tohle Stallone anoncoval a do puntíku splnil: poslední půlhodina nám připomíná, že tu byly staré zlaté doby Komanda, kdy se nehledělo na logiku vyprávění, ale šlo hlavně o „body count“, tedy o co největší počet zkrouhnutých nepřátel. Ve filmu se čile chlapácky vtipkuje, asijský karatista Jet Li se ochotně stává terčem i iniciátorem rasistických fórů, což ukazuje, co si Sly myslí o takových výdobytcích nové doby jako je politická korektnost. Skutečně památná sekvence setkání Stallonea, Arnolda Schwarzeneggera a Bruce Willise v kostele se zapíše do dějin jako jediná scéna v historii filmu, v níž americký politik v době výkonu své funkce vulgárně hláškuje o orálním sexu. A ženy tu fungují v podstatě jako oběti sadistického mučení a domácího násilí a zároveň jako objekty, které je třeba vyrvat ze spáru tyranů.

Dívky zde koneckonců hrají podobně procítěně jako Slyův hvězdný tým kulturistů ve výslužbě. Giselle Itié v roli generálovy dcery Sandry využívá všechny dva herecké výrazy, které si procvičila v mexických telenovelách. A na adresu herečky slyšící na jméno Charisma Carpenter poznamenal novinář z Vanity Fair, že doufá, že umí alespoň pracovat s dřevem, aby její jméno nebylo ironické úplně.

Toho sarkasmu je možná příliš. Stallone natočil příjemně infantilní, akcí nabušenou pohádku z doby, kdy hlavním kritériem při výběru herců byl obvod bicepsu, a kdy termín „žoldáci“ ještě neměl tak negativní konotace. Změnil se totiž nejen svět, ale i akční žánr. Série Smrtonosných pastí a Smrtonosných zbraní poprvé uvedly na scénu místo napumpovaných svalovců zranitelné hrdiny a do žánru vnesly odstup a nadhled. Ten se také posunul od fantaskních báchorek k realistickým scénářům, kriticky nahlížejícím na americké války a reagujícím na hrozby typu terorismu. Hyperkinetický styl série o agentu Bourneovi vtáhl diváka přímo do centra ohrožení a pocitu paranoie.

V kontextu vývoje žánru tak parta potetovaných motorkářů vedených veteránem Stallonem vypadá, jako by do kin vtrhla ze světa vzdálenějšího než jsou dvě desítky let. Přes všechnu nostalgii a vzpomínky na burzy a ojeté VHSky jsem si po projekci uvědomil, že je vlastně vůbec nepostrádám.