Do redakce nám dorazila Ročenka časopisu Art + Antiques, která se ohlíží za trhem s uměním v roce 2010. Kolega Jan Skřivánek, jehož autor těchto řádků považuje v oboru za odborníka na slovo vzatého, tu píše i o vývoji našeho trhu. Stojí za to se na některé informace, jež zjistil, podívat.
Svůj text nazval výmluvně jako Rok rozporů. Uvádí ho příhodou z dražby Špálova obrazu Pradlena, z níž prodávající odcházel zklamaný, přestože za dílo dostal 2 miliony. „Všichni, kdo mě tam viděli, mi přáli upřímnou soustrast. Před rokem, před dvěma by takováto věc musela jít přes tři miliony,“ cituje Skřivánek anonymního prodejce. Trh totiž stagnuje: celkový obrat byl 700 milionů, tedy o 50 milionů méně než v roce 2009, na procenta je to 6,6 procentní pokles. Zdálo by se tedy, že to jde u nás od desíti k pěti. Jenže byl to fakt rok rozporů: výsledný obrat byl totiž zároveň o nějakých 40 milionů vyšší než v roce 2008. Vtip je v tom, že kupci jdou jen po naprostých exkluzivitách. A těch letos nebylo moc. Aby byl obrázek úplný: podle Skřivánka zástupci aukčních síní míní, že příští rok nás čeká další pokles, zatímco o rok později už by se trh s uměním měl vzpamatovat a růst.
Nejvyšší částky tradičně sběratelé platili za klasickou modernu. Nejdráž se vydražilo Fillovo Zátiší s knihou za 19,5 milionů, zájem byl i o obrazy Toyen (hned tři se umístily v první desítce), Kremličky, Muziky, Špály, Hudečka, Buriana, Čapka či Brožíka. Pozoruhodné ovšem je, že se na trhu začíná prosazovat i současné umění. Nabízejí ho už skoro všechny aukční síně, což léta nebylo zvykem. I tady ale nevedou žádné neotrkané tváře, ale prověřená jména jako Zdeněk Sýkora (nejdráž se loni prodala jeho Line č. 206 za 3,66 milionu), Adriena Šimotová (Hlava I vyhnala cenu na 840 tisíc) a Karel Malich (jeden jeho pastel byl vydražen za 168 tisíc).
Autor těchto řádků se téhle řeči čísel moc nevěnuje. Raději si zajde na nějakou výstavu, kde se úspěch autora měří něčím jiným, než čím je otevřená peněženka sběratele. Na druhou stranu: tenhle aukční svět je tím, co významnou část zdejší výtvarné scény drží nad vodou. Trhu bychom tedy měli přes všechnu jeho elitnost, exkluzivitu a snobství držet palce. A doufat, že časem si začne víc všímat i autorů, kteří dnes často nemají ani na nájem. V tomhle je totiž zdejší situace opravdu pár let za opicemi: jako by tu o významu autora stále ještě rozhodovalo především to, jestli je těsně před smrtí nebo ještě lépe už po ní.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
