Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Dělníci kultury

Filmy roku 2013: Oficiálním vítězem je sci-fi Gravitace

Snímek navozující „horror vacui“ dokázal posunout hranice 3D kinematografie i natáčení dlouhých záběrů.

Gravitace
Gravitace • Autor: Warner Bros.

Při jakémkoli hodnocení roční „filmové nadílky“ musíme brát v potaz, že psaní, schvalování a výroba filmů zdaleka nejsou tak rychlé, aby dokázaly dobře reagovat na současnou společenskou situaci. Významy jim v tomto ohledu připisujeme zpětně - a s vědomím, že filmová reflexe skutečnosti přichází se zpožděním, které nedokáže dohnat či držet krok s běžným mediálním a publicistickým provozem. Stejně tak většina vzájemných podobností jednotlivých titulů, které měly premiéru ve stejném roce, bývá spíš náhodná. Těžko tvrdit, že vzniká jakákoli vlna či trend, pokud by autoři děl opravdu nebyli dohodnutí – což se příliš často nestává.

Například téměř souběžné zjevení tříhodinového francouzského „lesbického“ dramatu Život Adéle, německé komediální smršti intimních nechuťáren Vlhká místa (s výchozí zápletkou, že si dívka při holení intimních partií rozřízne hemeroid) a dánské, epicky prasácké Nymfomanky nám pořád nedovoluje tak snadno říct, že šlo o rok, kdy byla nejvíce v kurzu „nepříjemně působící ženská sexualita“, při níž je pánské publikum nalákáno na něco pikantního, a pak dostane symbolickou ťafku.

Můžeme v tom vidět opětovný doklad, že divácky úspěšné evropské filmy jsou odvážnější než americký střední proud. Stejně tak si všimnout, že všechny tyto „ženské zpovědi“ natočili mužští režiséři (a dva z nich přitom pozměňovali vyznění původních děl napsaných ženami) - ale to je asi tak všechno. Že by se konala nová sexuální revoluce, nebo naopak návrat ke vzrušení ze zakázaného či propagace ryzí lásky pod pláštíkem skoro-pornografie, by bylo přehnané tvrzení.

Film, v němž se sešlo vše

Pokud tedy se nechceme pouštět do hrubých spekulací a zevšeobecnění, zbývá nám především ekonomické hledisko (výdělečnost filmů), institucionální hledisko (co je oficiálně oceňováno a podporováno) a pak technologické hledisko (nové použité prostředky k natáčení). Za událost můžeme považovat, když se všechny tyto tři oblasti nějak spojí, tedy technicky novátorský film se stane komerčně úspěšný a získá výroční ceny. Tomu ovšem bude odpovídat minimum případů. Skutečnou událostí budou nakonec spíše díla, která se vymykají všem běžným měřítkům – na něž prostě nikdo není připravený.

Život Adele
Život Adele • Autor: Film Europe

Za všechny takové snímky jmenujme jeden z vítězných snímků v Cannes, Post Tenebras Lux od mexického režiséra Carlose Reygadase, kde se nerespektují běžná pravidla chronologie vyprávění, záměrně se omezuje viditelnost v záběrech a celou dobu tápeme, zda sledujeme realitu, sen či představy. Nejde přitom o prázdnou exhibici, ale opravdu magický zážitek, kdy si uvědomíme, že možnosti filmového média jsou téměř neomezené, respektive většinou silně omezované – a k překročení hranic nepotřebujete ani moc peněz.

Nicméně oficiálním „vítězem roku“ – a filmem, v němž se sešlo vše -  je sci-fi Gravitace režiséra Alfonsa Cuaróna se Sandrou Bullockovou a Georgem Clooneym v hlavních rolích, jež se stala jedním z největších hitů sezóny díky americkým tržbám přes 250 milionů dolarů. Film natočený v mimořádně dlouhých záběrech sugeruje dokonale stav beztíže ve vesmíru a navozuje nesmírně silný „horror vacui“, strachu z nezměrné prázdnoty. Za ne úplně megalomanský rozpočet kolem 100 milionů dolarů dokázal posunout hranice 3D kinematografie, ale i obecně natáčení dlouhých záběrů s neomezeným pohybem virtuální kamery.

Nejde přitom o „pouhý“ technický zázrak, či dokonce nevýrazné vylepšení stávajících možností, ale opravdový milník dějin filmového stylu – posledním takovým byl Avatar. Kromě toho dala Gravitace možnost zavedené ženské hvězdě romantických komedií přehrát se do polohy akční hrdinky i dramatické herečky. To se komičkám v pozdních čtyřicetinách moc často nestává.

Slabost se na Oscarech nenosí

Na únorovém udílení Oscarů jsme zase letos mohli sledovat jistý posun v tom, že programově anti-hollywoodský autor Michael Haneke získal čtyři nominace a jednoho Oscara za svůj francouzsky mluvený film Láska s velmi nehollywoodskými starými hrdiny, kteří už řeší jenom umírání. Událost je možné interpretovat dvojím způsobem. Jednak že se Hollywood otevírá zahraničním režisérům (naposledy snad Bergmanovi a Fellinimu) i tabuizovaným tématům a dovede je včlenit do rámce dosavadních humanistických hodnot (ne už jen tragická náhlá úmrtí, ale i obyčejné, zdlouhavé spění ke smrti).

Laska
Laska • Autor: Artcam

Druhou možností naopak je, že sám Haneke se příliš přizpůsobil a natočil líbivý laskavý film. Spíše je to ale tak, že Haneke záměrnou odtažitostí paradoxně dosahuje citlivějšího náhledu než běžné sentimentální snímky.

Zároveň nás vybízí k otázce, jestli pod slupkou láskyplnosti v péči o druhého není ukryta despocie. A konečně, jeho film lze vyložit i jako útok na dobře zajištěné měšťáky, kteří si mysleli, že navždy uniknou trápení.

Jinak ovšem Oscary potvrdily status hluboce konzervativní instituce, která oceňuje hladké čisté řemeslo. Cokoli vykolejujícího a novátorského maximálně vpustí do nominací, ale pak nemilosrdně zařízne. Proto zvítězil důsledně retro stylizovaný politický thriller Argo, který o cizí zemi (Íránu) nesdělí skoro vůbec nic, ale oslaví právě schopnost filmařů tvořit iluze (uprchlíci se ze země dostanou tak, že předstírají štáb připravující pouštní sci-fi).

Spolu s Argem pak zářil ještě státotvorný historický životopis Lincoln – byť by mohl působit podvratně tím, že tvrdí, že pro prosazení dobré věci (zrušení otroctví) musíte i trochu korumpovat. A pak trikově opulentní Pí a jeho život, které nám sděluje, že nejlepší cestou přežití je věřit vlastním lžím - a právě v tom spočívá i univerzální a povznášející základ duchovna.

Naopak, jako poražen vyšel film Mistr, jenž detailně rozebírá působení sekt, autoritativních figur a vzájemných patologických závislostí, i drama 30 minut po půlnoci, kde si podobná agentka jako v Argu vítězné finále své mise nedovede ani užít, protože honbě za přeludem Usámy bin Ládina obětovala příliš velkou část života a energie. Takové deziluzivní konce pořád nemají naději na ocenění, protože Hollywood stojí na tom, že slabosti se nepřiznávají. 

Co napovídají hity

Oscary vypovídají o tom, co se dělo v roce 2012. Rok 2013 si prozatím své úspěchy může účtovat hlavně finančně. Nejlépe na tom byl třetí díl komiksového Iron Mana, který jen v USA utržil přes 400 milionů dolarů, k čemuž přispěla i loňská týmovka Avengers, kde byl Iron Man za největšího srandistu. Vítězství Iron Mana se dá číst především jako převzetí štafety po Spider-Manovi coby nejméně problémovém superhrdinovi. Zatímco ostatní superhrdinové se dají označit především za psychicky narušené a traumatizované jedince, Spider-Man i Iron Man (byť nesdílí stejný fikční vesmír) jsou v zásadě pohodoví. Ať jim hrozí cokoli, a i když začali se svým bojem za dobro kvůli pocitům viny.

Iron Man 3, Robert Downey Jr.
Iron Man 3, Robert Downey Jr. • Autor: Marvel/Falcon

Komerční úspěch Spider-Mana a nyní Iron Mana je dán především nesmírným vzrůstem popularity a vlivu nerdů (šprtů) v západní kultuře. Tento trend zahájily televizní seriály typu Big Bang Theory a řada krimi sérií se švihlými vyšetřovateli (Sběratelé kostí, nový Sherlock Holmes ad.).

Zatímco Spider-Man je však přece jen v civilu outsider, Iron Man je úspěšný v obou částech své existence, navíc už se nijak neskrývá a jeho kostýmová identita se stala veřejnou záležitostí.  Jinými slovy: mnozí z nás se rodí jako otloukánek Peter Parker (alias Spider-Man), ale chtěli bychom raději dorůst v playboye, génia a filantropa Tonyho Starka (Iron Mana).

Překvapivě mnohem kritičtěji se k veřejné slávě staví druhý nejúspěšnější film roku, druhý díl trilogie Hunger Games, který Iron-Mana dokonce v tržbách možná i překoná. Zde hlavní hrdinka Katniss v postapokalyptickém světě budoucnosti musí v brutální gladiátorské reality show hrát roli, která jí nevyhovuje. Film mnoha způsoby upozorňuje, jak silně mohou být manipulovány naše projevy citů pro okolí, jak jsme nuceni deformovat sami sebe kvůli sebeprezentaci a že naše rebelie proti systému může být různě zneužívána a důmyslně potlačována.

Dnešní teenageři u Hunger Games půl napůl uvědoměle chápou i neuvědoměle cítí, že tato série, jež bude mít ještě dva díly (poslední, třetí knize nestačí jeden film), vypovídá hodně o jejich dnešní existenci a přináší jim varování, že být slavný není nic příjemného.

Postižení dokonalostí 

Pozoruhodné zůstává, že po skončení Harryho Pottera a ságy Twilight zůstávají Hunger Games jedinou opravdu úspěšnou sérií pro teenagery a o teenagerech. Řada dalších filmů s dětskými a mladistvými hrdiny jako Enderova hra, Hostitel, Beautiful Creatures či Byzantium víceméně propadly a další díly možná ani nebudou následovat. Zdá se, že teenagerky, které vyrostly na Twilightu, se už nechtějí vracet zpět, ale spíše nyní vyhlížejí adaptaci soft-sado-maso porna 50 odstínů šedi, kde bude hlavní krásná pasivní hrdinka smýkána (již poněkud explicitněji) zase jiným chladným hezounem.

Z velkých hitů se dá chvíli zastavit u nové verze Supermana nazvané Muž z oceli, jež se přiblížila hranici 300 milionových amerických tržeb. Superman má těžkou pozici v tom, že je považován za příliš idealistickou a málo dramatickou figuru. Činit jeho příběh temnějším znamená jít proti kánonu a možná tím také – třeba na rozdíl od Batmana – nic nezískat.

Hobit: Šmakova dračí poušť
Hobit: Šmakova dračí poušť • Autor: Foto: WarnerBros.cz

Nový Superman však přišel s něčím jiným: kladnost hrdiny nerelativizuje, pouze nám ukazuje, jak je těžké být nadčlověkem, jaké to je vnímat najednou tolik vjemů a kolik úsilí stojí je správně filtrovat. Najednou chápeme Supermana spíše jako někoho „postiženého dokonalostí“, trpícího podobně jako chápeme utrpení Ježíše.

Film nám zároveň dává naplno zažít hrdinovy superschopnosti; už nejsme v žánru lehké sebeparodie, jako tomu bylo u původních filmů ze 70. let, ale v hyperrychlém a megadestruktivním dramatu, kde na nás bolestně doléhá, kolik lidí muselo zemřít při závěrečné bitvě. Jeden z nejhlučnějších a nejbombastičtějších filmů všech dob, jenž dovede ubít zájem publika po akci, představuje konečně adekvátní zobrazení Supermana – a dává nám přitom tolik, že to už ani nechceme.

Podle mnoha ohlasů už ani tolik nechceme dalšího Hobita – alespoň druhý díl si vede výrazně (průběžně o cca 15 procent) hůře než první. Udělat z krátké knihy tři (!) tříhodinové filmy se pomalu zajídá i mnoha fanouškům Pána prstenů, který byl založen naopak na krácení, vypouštění a zhutnění.

A co nám říkají propadáky

Zřejmě největší propadákem roku se stal western Osamělý jezdec, jenž přišel na 215 milionů a v USA utržil necelých 90 milionů. Nepomohla ani účast Johnnyho Deppa a zdánlivé opakování modelu Pirátů z Karibiku (zmatený podivín přežije všechna nebezpečí), dokonce i se stejným režisérem (Gore Verbinski).

Překvapující je, jak smutně a inteligentně sebereflexivně Osamělý jezdec působí – příběh o indiánovi, který zavinil zkázu svého kmene, zešílí a začne věřit, že je osudem vyvolený nezranitelný bojovník, a přitom do svých bludů zatahovat různé další nevinné osoby, je svým způsobem antihrdina par excellence.


Vzhledem k tomu, že o svých udatných skutcích vypráví on sám, ovšem už ve značně pokročilém věku a stádiu demence coby pouhý exponát muzea Divokého západu, přidává vyprávění i na podvratné nespolehlivosti. Film nevyznívá prvoplánově zábavně, i když obsahuje obří akce a jeho finále se pokouší trumfnout Friga na mašině. Jakoby bokem nám něco říká o odvrácené straně zábavních parků: sám se prezentuje jako vzrušující jízda na horské dráze a přitom nám ukazuje, že ti, co zábavu vyrábějí, se podílejí na svém zneužívání.

Není úplně divu, že až příliš dlouhý film dopadl stejně jako jiný antiwestern Nebeská brána z roku 1980, do nějž bylo také napumpováno příliš mnoho peněz. Na těchto dvou snímcích se dá skvěle demonstrovat, jak dalekou cestu ušel Hollywood za 33 let v tom, jakou příležitost dává megalomanům – v Nebeské bráně ještě můžeme vidět nespoutanou uměleckou svobodu, v Osamělém jezdci touhu či spíše povinnost bavit publikum. V obou případech je ale vize osidlování Západu s vyvražďováním indiánů či přistěhovalců z Východu špatně snesitelná – jako by nám masakry, které nejde převést na čistý spektákl, bránily užít si opulenci výpravy.

Velký Gatsby
Velký Gatsby • Autor: Warner Bros Entertainment

Něco podobného se týká i jednoho z nejproblematičtějších snímků roku - Velkého Gatsbyho od Baze Luhrmanna. Svými komerčními výsledky balancuje na hranici propadáku a svou formou na pomezí omylu a stylové inovace. Ať jej však bereme jakkoli, snímek vypadá hlavně jako poslední nezřízený večírek, „než se zavře krám“, tedy před tím, než Hollywood přestane investovat takové peníze do riskantních podniků.

Přestože celkové roční tržby a návštěvnost nejsou zlé (letos téměř na chlup stejné co loni), stačí poměrně málo, aby velká část amerických kin nadobro zavřela.

Čeká se prakticky jen na to, kdy se zruší tzv. časová okna, tedy rozdíly v uvádění v kině, na DVD a v televizi, případně internetových streamech. Nikdo neví, kdo to první poruší, sama studia to nechtějí, ale provozovatelé televizí a streamovacích služeb ano. Možná tedy zažíváme jednu z posledních sezón, kdy se natáčely filmy typu Hobit, nebo právě Osamělý jezdec a Velký Gatsby.

Český film v závětří

Když se ohlédneme za roční produkcí tuzemské kinematografie, můžeme si jen smutně povzdechnout, jak si tu hrajeme v závětří na filmový byznys. I největší zdejší úspěchy typu Babovřesk nebo Příběhu kmotra jsou lokální záležitosti; filmy, které se nedostanou za hranice, protože tam nikoho nezajímají. Tuto metu zahraničního ohlasu a univerzální srozumitelnosti někteří zdejší filmaři a producenti zbaběle vzdali.

Ostudou je, že nejlepší, respektive ve všech složkách nejzvládnutější český film letos natočila cizinka. 234minutový Hořící keř Agniezsky Hollandové koncipovaný původně jako trojdílný snímek pro stanici HBO vrstevnatě zachycuje téma Palachovy zápalné oběti.

Netriviální a v lecčems podnětné jsou z letošních českých premiér třeba snímky Hoteliér, Rozkoš, Jako nikdy, Na dotek, Nepravděpodobná romance či Klauni. Ale jednak ke všem lze mít mnoho polemických výhrad - a především je skoro nikdo neviděl, čili jejich dopad na veřejnost je mizivý.

Ivan Trojan v sérii Hořící keř
Ivan Trojan v sérii Hořící keř • Autor: HBO

Dostali jsme se každopádně nyní do stavu, v němž se nachází hodně sousedních kinematografií, například Maďarsko nebo Rakousko, ze vzdálenějších třeba Rumunsko, kde publikum také téměř vůbec nechodí na domácí filmy - ty ale mají úspěch na zahraničních festivalech. Čili je tu stejný (možná trochu zvláštní předpoklad) i pro zdejší tvůrce: sebrat trochu odvahy, být ještě méně „diváčtí“ a konečně vymyslet něco originálního. Neplácat se ve zdejší polovičatosti. Teprve to nám umožní překročit hranice a učinit něco jiného než jen lokální záležitosti.

Hlavně bychom si měli přestat lhát a média by se neměla spolupodílet na zavádějícím dojmu, že například Donšajni od Jiřího Menzela jsou jakýmsi zahraničním úspěchem. Projekce spočitatelné na prstu jedné ruky a jedna recenze v oborovém týdeníku nejsou úspěch, ale základní registrováním existence.

Nejlepší filmy roku?

Abychom si udělali aspoň základní představu, o čem se v zahraničí (tedy přinejmenším v angloamerických médiích) psalo nejvíc a nejlépe v roce 2013, může nám posloužit statistika serveru Metacritic.com. Zjistíme především, že velká část toho nejlepšího se v Česku nehrála, protože zákonitosti zdejšího filmového roku jsou jiné než v Americe. Tam se to nejlepší, respektive, to, co má zůstat nejčerstvěji v paměti různých hodnotitelů a akademiků, hraje během posledních dvou tří měsíců v roce. V Česku začneme tyto filmy uvádět až v lednu a únoru, některé si distributoři nechávají až na březen, po udílení Oscarů.

Na Metacritic s přehledem vede třetí film režiséra Steva McQueena 12 let v řetězech, k čemuž by se sice dalo namítnout, že je to kvůli politicko-korektnímu tématu otroctví, ale na vrchol snímek dostalo právě to, že se vyhýbá jednoduchým klišé - a jak už je u režiséra, jenž proslul dramaty Hlad a Stud, zvykem, působí mimořádně silně fyzicky. O kvalitách díla se budeme moct přesvědčit už v lednu.

Vysoko se nalézá nový film bratří Coenů Inside Llewyn Davis, smutný portrét neúspěšného folkového písničkáře, který k nám přijde v únoru. Miláčkem kritiků je i Spike Jonze se svým snímkem Her, o spisovateli (Joaquin Phoenix), jenž si vybuduje vztah k novému operačnímu systému svého počítače se sexy ženským hlasem Scarlett Johanssonové – u nás bude premiéra v březnu.

První pětici uzavírá další nízkorozpočtový nezávislý film etablovaného režiséra, tentokrát Richarda Linklatera a jeho Před půlnocí – třetí díl trilogie o vztahu Američana a Francouzky, kteří již dávno nejsou bezstarostní studenti, ale trochu unavení manželé se dvěma dětmi. Naprostá přirozenost projevu obou představitelů překonává téměř cokoli, co bývá na plátně k vidění, a přitom ani jistá krutá upřímnost, s níž jsou schopni spolu mluvit, neubírá filmu na romantičnosti.

Není má existence zoufale prázdná? (Velká nádhera)
Není má existence zoufale prázdná? (Velká nádhera) • Autor: Profimedia.cz

V první desítce nechybí ani již zmiňovaný francouzský Život Adéle a zřejmě nejexotičtější položku představuje koprodukční dokument Act of Killing o bývalých členech indonéských eskader smrti, kteří povraždili v 60. letech více než milion údajných komunistů.

Nejde ale o lecjaký dokument – dánští filmaři totiž tehdejší vrahy přesvědčili, aby své činy znovu předvedli před kamerou v hraných scénkách coby gangsteři z 50. let nebo jako kovbojové na Divokém západě. Ostatně, tito lidé jsou dodnes hvězdami tamních reality show a nemají žádné zábrany. Hrůza se tu mísí s nepřístojným smíchem a nám dochází, že v nezápadních kulturách mají jiný vztah k hodnotě lidského života.

Jmenovat celý žebříček nemá smysl, ale zřejmě každý si tu něco najde. Nejnovějšího Woodyho Allena (Jasmíniny slzy), opulentní melancholickou procházku Velká nádhera od Paola Sorrentina (který zde stvrzuje svou pozici „nového Felliniho“), syrové drama Kapitán Phillips od Paula Greengrasse o souboji obyčejného muže s moderními piráty, podobně mořsky rozhoupaného Roberta Redforda v dramatu Vše je ztraceno či rozverné Spring Breakers Harmonyho Korina, který si dělá legraci z kultury videoklipů a adorace mládí.

Takto tedy vidí filmovou nabídku oni nechvalně známí a proklínaní intelektuální kritici. Pokud vás zajímá, jak uvažují ti, co jsou lidu blíže, například redaktoři českého portálu Moviezone.cz, vězte, že zábavným filmem roku se zde jednomyslně stali Rivalové režiséra Rona Howarda – akčně laděný portrét souboje dvou jezdců formule 1 Nikiho Laudy a Jamese Hunta.

Osobní výběr tuctu nejlepších filmů v českých kinech v roce 2013

  • Mistr (Paul Thomas Anderson)
  • Post Tenebras Lux (Carlos Reygadas)
  • Velká nádhera ( Paolo Sorrentino)
  • Nymfomanka ( Lars von Trier)
  • Před půlnocí  (Richard Linklater)
  • Gravitace (Alfonso Cuarón)
  • Liberace  (Steven Soderbergh)
  • Život Adele (Abdellatif Kekiche)
  • Kapitán Philips  (Paul Greengrass)
  • Nespoutaný Django (Quentin Tarantino)
  • Hon (Thomas Vinterberg)
  • Na dřeň (Jacques Audiard)
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte