Dýchání s Iggy Popem

Iggy Pop je úkaz. Bez diskuze. Inspiroval minimálně dvě až tři generace punkových tvůrců, kteří hudbu pojímali jako skvělé místo pro drzost, fyzické nasazení a ventil frustrací. Odjel bezpočet koncertních šňůr v brutálním nasazení, jaké mnoho kapel zvládne jen jednou během kariéry.

Ovšem v roce 2009 se pod vlivem Houllebecqova románu Možnosti ostrova vrhnul do najazzlých kusů s příchutí francouzského šansonu. Už při této desce - Préliminaires - fanoušci, kteří jsou zvyklí vídat Iggyho svlečeného do půli těla, znejistěli. Nyní je to pro ně možná ještě horší, protože šlachovitý punker vydává desku Après, která obsahuje především předělávky francouzských pěvců jako Serge Gainsbourg, Edith Piaf, Georges Brassens, ale nechybí tu ani Frank Sinatra či titulní píseň z filmu Půlnoční kovboj od Harryho Nilssona. Zdá se, že se Pop na stará kolena zabydlel v tradici, na kterou tak fantastickým způsobem počátkem sedmdesátých let naplival.

Má pro to ale logické vysvětlení, které zveřejnil na svém webu a byla by škoda jej necitovat: „Všechny formy současné populární hudby berou svou sílu v rytmu. Rapoví, hip-hopoví, metaloví, popoví a rockoví producenti vám potvrdí, že beat, který používají, napodobuje tlukot lidského srdce, a to je místo, kde se ukrývá síla… Ovšem před zrozením blues tu byla jiná populární forma, jež vycházela z rytmu lidského dechu a byla mnohem emotivnější. Známe ji pod jmény jako bel canto nebo chanson.“

Zpěvák, který byl zvyklý přes čtyřicet let využívat fyzické síly rytmu, jež se posluchače chápe, třese s ním a je těžké se mu ubránit, se nyní naprosto přepóloval. Útok v rytmu srdce je vždy zvířecí, bez skrupulí vás přepere. Ovšem dechová tradice znamená důraz na řeč. Při výdechu se mluví a při nádechu hledají slova. Když v hudbě komunikujete přes dech, vše je mnohem subtilnější. Hledáte vzájemné sympatie, svádíte posluchače, přemlouváte, flirtujete a líbáte.

Stačí si pustit jen pár ukázek z Après a uvědomíte si, jak moc se Iggy Pop snaží sám sebe ztlumit, zjemnit, je to skoro až jogínské cvičení. Nehledě na jeho roztomile tvrdý akcent ve francouzštině.

Après s sebou nese ale ještě jeden rozměr. Poselství tu není, že se někdejší rebel napravil a chce být konformní. Iggy Pop je pořád anti. Což zdůraznil právě volbou těchto písní – většinou francouzských – protože podle něj to je jeden z mála proudů, který se dokázala ubránit vyhlazujícímu útoku anglo-americké beatové produkce. Natočil ty songy na truc své americké nahrávací společnosti, která ho tlačila do další a další rockové desky, a vydal si své „dýchánky“ sám.

Není spor o tom, že Iggy bude v historii zapsán spíš pro skladby, které vznikly „srdcem“ a ne „dechem.“ To první je přece jen – alespoň v popové branži - mocnější nástroj, kterému nelze nepodlehnout. S pořádnou odvahou však v pětašedesáti zkusil soustředit se víc na vzduch než na krev. Být člověk doktor, mohl by říct, jak fascinující je, že tenhle týpek má po tom všem, co prožil, srdce a plíce v pořádku.