Řada Čechů má ještě dnes představu, že za hranicí Slovenska začíná divoký východ. Přitom zážitky z bývalého území Republiky Československé mohou být zajímavou alternativou rodinné dovolené kdekoli jinde v Evropě.
„Dědeček Miki byl pojmenovanej po mně, víš?“, vysvětloval náš čtyřletý syn Mikuláš své o dva roky mladší sestře, odkud se vzalo jeho jméno. Skutečnost, že již tak malé dítě se zajímá o svůj původ, nás motivovala při výběru týdenní dovolené uvažovat o alternativě k běžné nabídce cestovních kanceláří.
Dědeček, kterého naše tři děti již nezažily, se narodil před téměř sto lety v jednom ze zmizelých štetlů zakarpatské Ukrajiny. Všichni přátelé, kteří se snažili v této oblasti hledat stopy svých předků, nás varovali, že se z původního početného židovského osídlení nedochovalo skoro nic. To jsme si ověřili již při hledání cíle našeho výletu na mapě: Sajliš ani Sevljuš se na ní najít nedá. Ti, kdo obsadili vypálenou polovinu města, dnes žijí v obci Vihohradovo. Přesto nebyla naše cesta marná a přinesla v řadě ohledů zajímavá překvapení.
Abychom si cestu se třemi malými dětmi užili jako dovolenou, hledali jsme určitou úroveň pohodlí. Jako výborná volba se ukázal autovlak Praha – Košice. Spoj jede přes noc, takže cestovatel ušetří síly i peníze za ubytování. Navíc je vlak k dětem přátelštější než autobus nebo letadlo. Nepříjemným překvapením byla akorát skutečnost, že nelze přepravit automobil vyšší než 150 cm, což se týká široké kategorie rodinných vozů.
Hranici Slovenska s Ukrajinou je sice dnes pro držitele českých pasů možné překročit bez víza, ovšem čekací doby mohou přejezd zkomplikovat. Jako rodině s dětmi do tří let nám pohraničníci slibovali v případě nutnosti bezúplatně přednost, ovšem tak jako tak je lepší vybrat si k cestě den mimo špičku a pro jistotu se vybavit pořádnou svačinou a zásobou dobrého čtení nebo muziky.
Vybaveni nejrůznějšími zkazkami i předchozími zkušenostmi z východu jsme očekávali mizerný stav silnic, a tak jsme byli na trase Užhorod – Mukačevo příjemně překvapeni širokou cestou evropské kvality. Luštit ukrajinské dopravní značení si ovšem poněkud více bystrosti vyžádá, a to nejen kvůli odlišné abecedě. „Tatííí, to je auto jako z Krtečka!“, mává syn nadšeně na rozložitou Volhu, zatímco podnikatelské mercedesky nechává projet bez povšimnutí. Děti kvitují s nadšením nejrůznější prehistorická vozidla a zemědělské stroje, nejvíc ovšem četné koňské potahy a hospodářská zvířata, které bábušky v šátcích nechávají spásat krajnice cest i přerostlou trávu v městských parcích.
Ubytovali jsme se v mukačevském hotelu Star, který nabízí perfektní čtyřhvězdičkové služby, hlídané parkoviště, veškeré pohodlí a čistotu a slušné jídlo. Jako všechny ostatní rodiny s batolaty, kterých bylo v rozlehlém hotelu několik, i my jsme s sebou museli vézt vlastní dětskou židličku a skládací postýlku. Rovněž „remont“ hotelového bazénu a sauny nám připomněl, že hranice EU leží na západě.
„Kdybyste bloudili, hledejte bývalou autoškolu“, vysvětlil nám portýr cestu k synagoze, jedné ze dvou, které v Mukačevě již dnes opět fungují. S dětmi jsme neměli čas ani náladu na historické bádání, přesto se nám podařilo více méně namátkou objevit řadu stop po bývalém židovském osídlení i československé správě. Jen se nám zdálo, jako by oblast Zakarpatje, zmítaná různými politickými i etnickými vlivy, dosud nevnímala svou pestrost jako bohatství, které může nabízet turistům.
Přitom je toho k vidění mnoho: živá centra městeček, ze kterých ještě nestačily periferní hypermarkety vycucnout všechen ruch, architektura světská i církevní, památníky budované s nejrůznějšími úmysly, pozůstatky ničivých historických událostí i stopy současného boje „dvou Ukrajin“, dvou Viktorů, směřování k Evropě nebo k Rusku. Kulturní krajina úrodné půdy a vinic, udržovaná bez evropských dotací způsobem, pro který u nás hledáme „eko“ a „bio“ předpony. Lesy divoké i zpřístupněné, staré zámky. Pasáčci koz a kravek, dojení pod širým nebem. Pestré, mincemi ověšené sukně hrdých karpatských cikánek na koňských povozech nijak nepřipomenou bezútěšné Osady vlnitého plechu, které cestovatel potká na slovenské straně.
Bezpečnostní doporučení, aby cestovatel „nevyčníval z davu“, je sice bezesporu pro cestu do Podkarpatské Rusi velmi vhodné, leč pro početnější rodinu nesplnitelné. Kočárků jezdí po městech méně než v Česku a vícečetné rodiny jsou výjimečné. Navíc jsou téměř všechny ženy perfektně štíhlé, úzkostlivě upravené a oblečené a zvyklé plout i s kočárky na deseticentimetrových jehlách po rozbité dlažbě s jistotou modelky na molu. Cizinka se pozná už tím, že si na cestu děravým chodníkem obuje pohodlnou botu. Naštěstí je ve městech bez problémů dostupné všechno zboží i bankovní služby, a tak není třeba s sebou nosit nebo vozit věci či hotovost k ukradení.
Co je při cestě s dětmi třeba ohlídat, je bezpečnost při pohybu ve městech i zařízeních pro děti. Přechody pro chodce buď chybějí nebo jsou pro agresivní řidiče jen formalitou, parky kdysi krásně založené se dnes nikdo nesnaží zbavit drátů či střepů v trávě. Dětských hřišť je málo a jsou mnohdy zrezivělá, neodpovídají moderním požadavkům na bezpečnost malých uživatelů. Proto se vyplatí vyhledat buď placené atrakce nebo nově postavená zařízení. Naše děti se s ukrajinskými vrstevníky dosyta vyřádily na prolézačkách, které městu Mukačevu věnovala čokoládovna Roshen, výrobce kvalitních a překvapivě levných cukrovinek.
Podobně jako děti mezi sebou, i dospělí se v Zakarpatje většinou bez problémů dorozumí. Řada tamějších obyvatel pracovala v Česku nebo na Slovensku, takže rozumí přímo češtině, jinak stačí pokus o slovenštinu s ruským přízvukem, aby si člověk objednal plněného pstruha z Latorici s místním tokajským, pro děti varenniki se smetanou a kefír, nebo raději boršč a vodku.
Časový posun oproti Česku je úředně hodina, odhadem asi deset let. Zářijové volby na Ukrajině napoví, jestli se bude zmenšovat či prohlubovat a zda zůstane česká turistika na území, kde mají domov rodiny Dvoržákovy, Kucharovy, Svobodovy a další, nadále bez víz a bez větších problémů. Prozatím můžeme doporučit.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
