Skrze spřátelené novináře interpretuje ministr Alexandr Vondra svou kauzu takto: Ano, možná jsem si měl dávat větší pozor na lidi, které jsem si vybral, když jsem dělal předsednictví, ale tohle vše se teď děje proto, že dnes řeším řádově důležitější věci na obraně, usekávám přece chapadla chobotnici. V případě firmy ProMoPro šlo o jednu předraženou zakázku, já teď ale šetřím miliardy: tak mne laskavě nechte v klidu dělat moji důležitou práci.
Možná by bylo lepší ubrat na emocích. Je skvělé, že na ministerstvu obrany došlo ke střídání stráží, je vůbec dobře, že se tam mění možná celá garnitura a celý systém nákupů všeho možného. Proč si to ale spojovat s jedním člověkem a přisuzovat mu nějakou posvátnou misi?
Berme ten příběh spíše tak, že je vždy dobré, když se vládnoucí aparát občas vymění a zpřetrhají se nezdravé vazby. Je však asi zbytečné věřit tomu, že staré zpřetrhané vazby nahradí pravda a dobro a že je k tomu třeba nějaké bůhvíjaké poslání spojené s jednou vyvolenou osobou, kteráž má nebývalou odvahu šlapat komusi na kuří oko.
Tomu by asi nešlo věřit, ani kdyby ministr obrany ve své minulé funkci hospodařil dobře a měl celé účetnictví v pořádku.
Se zbrojními zakázkami (podobně jako se zdravotnictvím) jsou spojeny špinavosti všude na světě a jen opravdu málokdo se může chlubit úplně čistým systémem, takže to zpřetrhávání vazeb a střídání stráží je asi to jediné, co má svět (kromě mravnosti a etiky) k dispozici.
Příchod bývalého pražského náměstka Rudolfa Blažka na obranu nás však jen utvrzuje v tom, že se mění kontrolor (i to se hodí, je to dobré a udržuje to demokracii v chodu), ale jen užitečný idiot může věřit pohádkám.
A s tím nakupováním zbraní přes prostředníky? Je dobře, že bylo zrušeno, protože Česko zjevně nemá na to, aby tu něco takového mohlo fungovat. Možná ale stojí za zmínku připomenout, proč bylo vůbec něco takového (vypadá to jako zjevná hloupost) zavedeno a proč to funguje i leckde ve světě. Takhle by se mohlo zdát, že někdo zlovolný vymyslel tuto ničemnost a celá společnost sestává z hlupáků, kteří si to nechali dvacet let líbit. Každý systém má ovšem svoje pro a proti.
Šlo totiž o to, aby diplomacie a potažmo celá politika byly očištěny od nátlaku zbrojních firem, které by přistupovaly k politikům a diplomatům přímo (to se samozřejmě do určité míry děje vždy). Předražené zakázky a nezdravě vysoké marže ale svědčí o tom, že na tento systém prostě nemáme. Je však jasné, že bez něj budou politici ovlivňováni (a úplatky nabízeny) více přímo. O tom si netřeba dělat iluze. Jde jen o to, jak tomu dokáže politika a diplomacie odolat.
Vondra má pravdu v tom, že marže za zbrojní zakázky byly v absolutních číslech větší než marže firmy ProMoPro za ozvučení. Stamiliony odteklé na podezřelé a soukromé účty v kauze ProMoPro ale svědčí o tom, že náklady byly maximálně poloviční než cena zakázky a že se Vondra a jeho lidé nechali napálit. Stoprocentní marže – o tom si mohou nechat zdát i zprostředkovatelské firmy donedávna tyjící z dobrých vztahů s „lidoveckým“ či „bartákovským“ (nebo jakým) ministerstvem obrany.
A ještě k Vondrovu disidenství či potažmo antikomunismu, kterým fackuje svého soupeře Kalouska. Disidentství není žádná legitimace nebo razítko. Člověk se má přece chovat slušně a zodpovědně celý život. Takhle si budou lidé myslet, že bývalí disidenti jsou lidé, kteří nabubřele vytahují svoji minulost, když se jim to hodí a když se přijde na to, že mají třeba problém s účetnictvím (možná si to ale lidé myslí dávno i bez toho).
Vondrova talentu a chuti do politiky je sice škoda, ale bylo by lepší, účinnější a přesvědčivější, kdyby ministerstvo obrany čistil někdo, kdo už předtím někde o nějaké hospodaření s úspěchem dbal.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
