Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

Totalita, posttotalita apod.

Pro Český rozhlas jsem včera sepsal tuto poznámku:

V rámci boje o ÚSTR neboli o Ústav pro studium totalitních režimů se také objevily zárodky debaty na téma, zda byl československý normalizační režim 70. a 80. let režimem totalitním, posttotalitním či posttotalitářským nebo dokonce pouze autoritářským.

Přestože v tom mám osobně docela jasno, zdá se mi to jako dobré téma k diskusi. Nebudu si ťukat na čelo a rozčilovat se, jak si může někdo vůbec myslet něco jiného než já, společnost tuto reflexi a debatu zjevně potřebuje.

Rozjitřenou atmosféru kolem ústavu dokresluje fakt, že mi jeden známý radil, ať nesedám na lep, že ta debata je uměle vyvolaná a že má sloužit jen k tomu, aby se zločiny minulého režimu relativizovaly, protože si to přejí komunisté a sociální demokraté. Haló noviny nečtu, spíše než ÚSTR mne irituje trapná polarizace debaty a hádky i mezi přáteli z disentu, kterých si vážím. Takže si trvám na tom, že ta debata je užitečná.

Jsem přesvědčen o tom, že od roku 1948 do roku 1989 bez výjimky existoval v Československu totalitní režim. Definiční znaky jsou jasné: po celou dobu tu byla ústavou zakotvená vedoucí úloha komunistické strany, po celou dobu tu nebyla povolena politická soutěž a svobodné volby. Po celou dobu tu nebylo povoleno svobodné podnikání a svobodné nakládání s vlastním majetkem. Po celou dobu tu bylo politicky řízené soudnictví. Po celou dobu tu byla povinnost pracovat a po celou dobu existovaly lidové milice jako ozbrojená pěst dělnické třídy. Až na výjimku kolem roku 1968 jsme žili všichni za dráty.

Z hlediska politologických definic je to tedy jasné. Václav Havel ve své nejznámější eseji Moc bezmocných však mluví o 70. letech jako o posttotalitní společnosti. Nenaplňuje se orwellovská vize o kontrole myšlení či myšlenkové policii. Každý si může myslet, co chce, a dokonce si v soukromí může říkat, co chce. Na rozdíl od počátku 50. let tu nemáme miliony nadšených komunistů, víru v ideály komunismu většina lidí pouze předstírá, od ambiciózních jedinců, kteří nechtějí skončit v kotelnách či u mytí výloh, se žádá na veřejnosti vyprázdněný rituál poslušnosti: od prvomájových průvodů po vyvěšování vlajek.

Václav Havel nebyl politolog, byl však nadán pronikavým analytickým myšlením a schopností brilantně a přesně identifikovat a pojmenovávat. Režim to byl svou povahou opravdu dost odlišný od 50. let, pořád to však byl režim totalitní. Havlův termín posttotalitářský osobně chápu spíše jako jakousi podmnožinu totality, jako popsání specifických charakteristik mravního mrzačení 70. let, nikoli jako pokus o vyjmutí 70. a 80. let z oblasti diktatur.

Perzekuce 70. a 80. let byla opravdu s 50. lety nesrovnatelná. Věci, za něž by byl v 50. letech provaz nebo deset let, se trestají dvěma, třemi lety kriminálu. Jenže to víme dnes. Zejména na počátku 70. let to tak úplně jasné nebylo. Obavy z vysokých trestů a opakování 50. let byly pro leckoho namístě.

K 70. a 80. letům patří i další znak totality: záměrné vytváření atmosféry bezčasí, vymazání dějin – společnost má žít jen od sjezdu ke sjezdu.

I rok 1968 neztratil některé rysy totality. Smělo se chvíli cestovat, na chvíli zmizela cenzura, pořád tu však byla vedoucí úloha strany. Byla svoboda tisku, ale papír a tiskárny přidělovala státní plánovací komise.

Nesmyslné je ve vztahu k normalizaci koketování s pojmem autoritářský. Autoritářské režimy většinou nebrání vycestovat, ani nezavírají za samizdat, ani nezakazují i nejdrobnější podnikání.


Obvykle zde svoji cyklistickou polévku nepřihřívám, ale byl jsem v pondělí svědkem toho, jak se stovky cyklistů i pěších pletou po úzkém chodníku a mezi auty, protože radnice Prahy 2 uzavřela na deset dní náplavku, tedy pražskou páteřní cyklotrasu prodavačům jachet. Praha 2 za to navíc nedostane ani korunu. Tohle je arogance ruského typu, neuvěřitelně drzé a oprsklé jednání. Privatizace klíčového veřejného prostoru kamarádům Marka Dalíka. A pak nám bude někdo z ODS kázat, že nám hrozí komunistický puč.
......
Ze solidarity a soucitu přidávám proklik na fotoblog kolegy a kamaráda Jirky Peňáse, kterému ukradli kolo připoutané ke stojanu před vstupem do divadla Archa. Třeba ty odpudivé mameluky na tom videu někdo pozná a čím víc lidí to uvidí, tím líp.

Otázka pro diskusi s ekonomy na iHNed.cz se tentokrát týká studie Evropské centrální banky, která naznačuje, že průměrné německé domácnosti jsou z hlediska akumulovaného majetku chudší než domácnosti na jihu Evropy a v zemích, kde došlo k expanzi úvěrů a rozmachu finančního sektoru. Studie je další potenciální roznětkou v politických debatách o záchraně eurozóny. Málokdo je z ní ovšem moudrý tak, aby vyslovil jasný názor. Wolfgang Münchau se domnívá, že v Evropě existuje více eur a to německé euro je podhodnocené. Slavný ekonom Paul De Grauwe píše, že je to nesmysl takhle měřit, bohatství národů nedrží jen domácnosti a v Německu existují velké majetkové rozdíly apod. Grauweho studie obsahuje všechny potřebné odkazy. Co si o tomto mystériu, tedy o Němcích jako největších chudácích Evropy, myslíte vy?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].