0:00
0:00
Audit Jana Macháčka17. 8. 20114 minuty

Summit pro příští krizi

Ekonomická vláda, euro a my

Astronaut

Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy se dohodli na vytvoření evropské ekonomické vlády, na tom, že summity eurozóny se budou konat dvakrát do roka, na tom, že ekonomickou vládu (resp. vládnutí) povede Herman van Rompuy, i na tom, že státy eurozóny budou muset přijmout ústavní dodatky o vyrovnaném rozpočtu, i na zavedení daně z finančních transakcí i základech daňové harmonizace.

To je sice nesmírně důležité, kontroverzní a zajímavé (a v druhé části komentáře si vysvětlíme proč), potíž je ale v tom, že se současnou bouří na finančních trzích – která eurozónu akutně ohrožuje – ani s velmi nepříjemným zastavením růstu v eurozóně to vůbec nesouvisí. Všechny návrhy a strategie, na kterých se Merkelová se Sarkozym dohodli, jsou použitelné jedině jako nástroje preventivní, které snad mohou (ale nemusejí) změkčit dopady nějaké příští krize. A to se ještě o efektivnosti navržených nástrojů a postupů dá s úspěchem polemizovat. Se současnou akutní krizí eurozóny ani s akutní nedůvěrou trhů vše včera dohodnuté mezi oběma nejdůležitějšími evropskými politiky vůbec nesouvisí a nemá to s ní takřka nic společného.

↓ INZERCE

Celé to vypadá, jako by se Merkelová a Sarkozy vyskytovali ve vesmíru někde úplně jinde než zbytek Evropy. Co si oba čelní politici například myslí o nákupu dluhopisů (dnes už nejen periferních zemí) ze strany Evropské centrální banky? Jak dlouho vlastně může ještě ECB něco takového dělat? Když to takhle půjde dál, bude Evropské centrální bance brzy patřit celý evropský dluh (resp. součet dluhů národních států).

Sice je dobře, že Unie či eurozóna má nezávislou centrální banku, a sice zpravidla není dobré, když se politici do centrální banky navážejí, jenže vzhledem k tomu, že ECB nedávno zvýšila sazby, by bylo zajímavé vědět, zda si politici nemyslí, že to přehnala (s ohledem na mizerná růstová čísla).

Co si Merkelová a Sarkozy myslí o navýšení prostředků v dočasném záchranném valu EFSF? A co si myslí o návrhu, aby dočasný záchranný val získal jako banka přístup k likviditě skrze otevřený kanál ECB?

A především – co si kancléřka Merkelová myslí o eurodluhopisech? Novináři míní, že už je kancléřka „nevylučuje“, ale co to znamená? Jak dlouho by jejich zavedení trvalo, čím to Německo podmiňuje? Eurobondy dnes podporuje německá sociální demokracie a Zelení. To je sice možná povzbudivý signál, ale co s tím teď a tady?

Provokativní článek napsal včera Martin Sandbu: jedenáct států eurozóny prý nemá čekat na Německo, Nizozemsko, Slovensko a Finsko a společnou dluhopisovou nádrž si mají napustit sami.

Nelze se divit, že trhy schůzku nepřijaly a nepochopily. Tak třeba ústavní zákony o vyrovnaných rozpočtech ještě zvýší tlak na periferní země eurozóny, aby ještě více škrtaly, což ještě zhorší jejich růstové vyhlídky a zvýší rizikové prémie u dluhopisů.

Nyní k politice toho, co se dohodlo. Průlom spočívá v tom, že Německo se až dosud tvrdě bránilo francouzskému tlaku na větší institucionální reprezentaci eurozóny a jakýmkoli regulérním summitům eurozóny.

Důvodem byla obava z posílení vlivu Francie v eurozóně a hlavně obava o nezávislost ECB, která je v Německu považována za posvátnou, zatímco Francie k ní má přístup vlažný.

Na ekonomickém vládnutí se skutečně začne pracovat. A nakonec jsou tu ústupky Francie: Francie teď musí respektovat daleko přísnější a rychlejší eliminaci excesivních státních dluhů

Politicky je zřejmé, že dvourychlostní Evropa (ve smyslu integrace) je tu a to je pro státy, které uvnitř eurozóny nejsou (jako jsme například my nebo Polsko), nesmírně důležitá zpráva. Pro lidi, kteří jsou Evropě nakloněni (eurofriendly či EUfriendly), je to smutná zpráva, protože o klíčových věcech se stále častěji bude jednat bez nás a začne nám ujíždět vlak.

Od současné polské vlády, která předsedá EU, lze mimo jiné čekat, že dohodu Merkelová–Sarkozy přijme s nevolí (vláda česká bude spíše řešit Bátoru, Bártu nebo stravenky).

Euroskeptici mohou slavit, protože dvourychlostní Evropu vlastně vždycky chtěli: ať se eurozóna klidně více integruje, my můžeme pracovat na tom, aby se zbytek EU naopak ve smyslu integrace rozvolňoval. Argument, že eurozóna už bude právně a institucionálně jiná než ta eurozóna, do které jsem se zavázali vstoupit, nabude bohužel na síle.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].