Silná Evropa bude vůči Rusku sebevědomější

Kolega Martin Šimečka publikoval na stránkách Respekt.cz zajímavý filozofující blog nazvaný Cena života, v němž se píše, že nechuť většiny evropských států zavést vůči Rusku tvrdší sankce je poněkud paradoxní poctou evropské civilizaci. Politici se řídí přáním obyvatel, kteří se děsí jakéhokoli snížení životní úrovně. Tento postoj vyjadřuje něco, co si jindy neuvědomujeme. Žijeme v takovém blahobytu, pohodlí a svobodě, že se toho za žádnou cenu nechceme vzdát.

Cena života prý narostla do takových výšin, že se stalo nepředstavitelným vůbec uvažovat o situaci, v níž by mělo smysl ho obětovat. Putin prý dospěl k názoru, že Západ je tak ochromen touhou užívat si života, že se raději vzdá idejí, z nichž byl zrozen. Jsou to od kolegy Šimečky velká, patetická a vážně míněná slova, která do určité míry sdílím a rozhodně respektuji.

Jenže předtím, než se pustíme do otázky o obětech a vzdávání se něčeho, je třeba si položit otázku, jestli Západ, resp. Evropská unie, má dobře vybudované základy, konstrukci a architekturu - a jestli funguje jako dobře namazaný stroj. A jestli jediné, co tento hladce fungující stroj nyní narušuje, je ukrajinská krize či ruská agrese, nebo jak tomu budeme říkat. A jestli se tento dobře fungující stroj bude muset něčeho vzdát nebo něco obětovat.

Tak to ale bohužel není. Sama konstrukce je v případě EU vadná, architektura je nedodělaná a nedovařená, nefunguje statika, vratké jsou i základy a stavební pilíře. Souvisí tedy to, že není evropská stavba dostavěná, nějak s naší schopností přinášet oběti nebo se něčeho vzdát? Souvisí to nějak s hodnotami? Podle mého soudu jen do určité míry.

Spíše to souvisí s diletantstvím, amatérismem, nevzdělaností v oblasti státoprávní vědy, v konstitucionalismu, federalismu, s nedostatkem vize, představivosti a s nechutí něco měnit. Pokud má být řeč o hodnotách, tak možná o nedostatku solidarity a vzájemné pozornosti.

Kdyby byla evropská stavba pevná a dostavěná, dalo by se Rusku odpovědět tvrdě, jasně a prakticky, a to i bez Martinem Šimečkou zmiňovaných obětí.

Vezměme to popořadě. Začněme třeba energetickou politikou. EU vytvořila společný energetický trh, ale společná energetická politika se rozpadla rychleji, než vznikla. Každá členská země i zemička si domlouvá vlastní kontrakty s ruskými energetickými kolosy, jako je Gazprom. Kdyby s Gazpromem jednala Evropská unie jako celek, dohodla by nejen lepší cenu, ale Gazprom, potažmo Kreml, by stál v pozoru, kdyby si takový „pan zákazník“ s velkým P něco přál a něco zdůrazňoval.

Dnes si v evropské energetice každý dělá, co chce, jeden jde hot a druhý čehý. Trh s emisními povolenkami je mrtvý. Němci jednostranně a bez konzultace s evropskými partnery ruší jaderné elektrárny, podporují obnovitelné zdroje raketovým tempem - a tím paradoxně zvyšují svoji závislost na ruském plynu. Navzdory deklarovaným cílům emise CO2 stoupají, protože se spaluje více uhlí apod.

Pak můžeme zmínit bankovní unii. Tu bude tvořit společný bankovní dohled a společná pravidla pro postup vůči bance, která je příliš slabá na to, aby mohla na trhu zůstat. Chybí však zatím to hlavní společné: společný evropský fond na rekapitalizaci bank a společný evropský fond pojištění vkladů. Pokud nějaká banka v důsledku krymské krize a v důsledku případných sankcí přijde o byznys, bude jí muset pomáhat jednotlivý členský stát, nikoli EU jako celek.

Mnohé státy EU, především ty na jihu a na tzv. periferii EU, jsou tzv. předlužené. Přitom EU jako celek i eurozóna jako celek předlužené nejsou, rozpočtové hospodaření je mnohem lepší než v USA či Japonsku. Eurozóna jako celek má třeba dokonce obchodní přebytek se zbytkem světa.

Potíž je v tom, že každý podobný útvar jako EU má kromě společné měny společný dluhopis, společnou daň a značný společný rozpočet. Když EU bude vůči Rusku a navenek vůbec vystupovat jako kompaktní celek, může z ní mít Rusko docela vítr. Když budou s Ruskem jednat jednotlivé předlužené státečky, netroufnou si na nic a Rusové si troufnou na všechno.

To, že s Ruskem jednají sebevědoměji a asertivněji Američané, nesouvisí pouze s tím, že jsou USA vojenská velmoc. Prostě Spojené státy mluví jasně a jedním hlasem, svoje síly a slabosti sčítají, než je pustí do světa - proto jsou také „Spojené“. A proto také nemusejí nakonec tolik – slovy kolegy Šimečky – diskutovat o tom, co obětují a čeho se vzdají.