Proč nejsme Británie, Obama a Detroit

Pro včerejší Radiožurnál jsem sepsal poznámku na téma „Proč nejsme Británie“ v souvislosti s postojem české vlády v Bruselu.

Opravdu pozoruhodné jsou důvody, kterými premiér Petr Nečas odůvodňuje nepřijetí smlouvy o rozpočtové odpovědnosti. Zaprvé říká, že se dohoda nelíbí panu prezidentovi, čímž se jako premiér suverénního státu pasuje do role prezidentova pohůnka.

Zadruhé říká, že dohodu neumíme ratifikovat, což je však jeho odpovědnost. De facto volá do světa, že se neumí podepsat. A zatřetí říká, že nemůžeme sedět na summitech eurozóny. Ano, to je jednoduché. Nemůžeme tam sedět, protože v eurozóně nejsme, i když jsme v ní být mohli. Zodpovědná je zato ODS, která do eurozóny nechtěla a tvrdí, že je dobře, že v ní nejsme.

Pozoruhodné taktéž je, že kabinet, který si říká „vláda rozpočtové odpovědnosti“, se nepřipojí k mezistátní dohodě o rozpočtové odpovědnosti. Všimněme si teď však toho, že k dohodě jsme se z celé Evropské unie nepřipojili spolu s Británií, což je v poslední době náš vcelku běžný hlasovací postup. Například jsme se před časem spolu s Británií nepřipojili k návrhu na regulaci hedgeových fondů, což je obzvláště pikantní, když u nás prakticky žádné hedgeové fondy nemáme.

Celá Evropa se mimochodem České republice směje, jak ji Británie používá jako užitečného idiota. Velká Británie sice už dávno není největší světová velmoc, ale stále je a bude i nadále jedním z přirozených obchodních center globalizace i jedním z center finančního světa. S tím česká ekonomika, jež představuje jakési zázemí německé exportní a průmyslové mašinerie, nemá pranic společného.

Česká republika nutně do budoucna potřebuje spojence, kteří jí pomohou diverzifikovat energetické zdroje a omezit závislost na Rusku. Jak může pomoci Velká Británie? Vůbec nijak. Ta má své zdroje ropy a plynu a jako ostrovní země disponuje spoustou přístavů, v nichž může zpracovávat zkapalněný plyn.

Velká Británie tedy zůstane ekonomicky soběstačná i bez Evropské unie a tvrdého jádra, přestože jsem osobně přesvědčen, že členství je pro ostrovní království velice prospěšné.

Jaké má v České republice Británie ekonomické a investiční zájmy? Německo má u nás Škodu Auto, Rakušané, Francouzi a Belgičané banky a Britové tu mají Tesco. Ať si každý srovná váhu těchto zemí.

Někdo si myslí, že pro Čechy může být vzorem anglický liberální kapitalismus a tamější vláda práva. Jenže britský systém stojí při vší úctě na unikátních a nepsaných tradicích, pro mnohé politology je Británie spolu se Švýcarskem takzvaně nekomparabilní a tamější politické a institucionální modely se obtížně kopírují nebo adaptují na jiné podmínky.

Soudě podle toho, co se u nás doma leckdy děje z hlediska práva, politiky a byrokracie, se od britských tradic spíše vzdalujeme. A když už jsme u té rozpočtové odpovědnosti, tak Británie patří z hlediska státních dluhů a schodků mezi největší unijní hříšníky.

…

Z dnešních textů o euru se mi zdá zajímavý pohled Martina Wolfa. Ten začíná svůj text citací guvernéra kanadské centrální banky, který v Davosu prohlásil v souvislosti s operacemi Evropské centrální banky na posílení likvidity, že „v Evropě už nenastane kolaps ve stylu pádu Lehman Brothers a to je to, na čem záleží“.

Znamená to, že krize eura skončila? Absolutně ne. Pacient s infarktem pouze bez úhony přežil. Teď záleží na tom, jak se mu bude dařit v rekonvalescenci fiskálním vyhladověním.

Důležitá se mi zdá tato pasáž: Pokud privátní sektor vytváří strukturální finanční přebytek, vlády mohou eliminovat strukturální rozpočtový schodek jen tehdy, pokud si země udržuje strukturální přebytek běžného účtu. Německo by tomu mělo rozumět, protože to je přesně to, co dělá.

Země postižené finanční krizí mají téměř vždy strukturální finanční přebytky soukromého sektoru. Pokud mají tyto země eliminovat strukturální finanční schodky, musejí mít strukturální přebytky běžného účtu, jako má Německo.

Jenže každá země nemůže mít takové přebytky… Proto musí být fiskální opatření selektivní.

…

Ve svém projevu o stavu unie prohlásil prezident Barack Obama: „V den, kdy jsem přebíral úřad, stál americký automobilový průmysl na pokraji kolapsu. Leckdo dokonce navrhoval, že ho máme nechat umřít. Šlo o miliony pracovních příležitostí a já jsem to odmítl. Výměnou za pomoc jsem požadoval zodpovědnost. Podařilo se nám zajistit, aby se dělníci a majitelé dohodli, umožnili jsme restrukturalizaci… Dnes je General Motors opět na prvním místě ve výrobě automobilů. Chrysler rostl v Americe rychleji než každá jiná automobilová společnost… Celé odvětví přidalo 160 000 pracovních příležitostí…“

Obama by byl hlupák, kdyby se nepochválil, když se mu něco podařilo. Zvláště když se státní pomoc vrátila. Věčné a nesmiřitelné ideologické spory však asi neodvrátí. Kritici Obamy budou vždy tvrdit, že vláda neměla vstupovat do standardního úpadkového řízení a že zcela standardní bankrot by také vedl ke ztrátám pro akcionáře i k novému projednání (a snížení) sociálních a penzijních nároků ve smlouvách s odbory.

Za normálních okolností stát do standardního bankrotového řízení vstupovat nemá, ani nemá podporovat vybraná odvětví. Vzhledem k tomu, že události roku 2008 přinesly to, čemu se v USA říká největší krize za 70 let (nikoli standardní recese), tak to znamená, že to nebyly normální okolnosti. Obama to vyhodnotil správně a s jeho pochvalou sebe sama v zásadě souhlasím.