Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

O nočním dramatu 9. května 2010

Jan Macháček • Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer
Jan Macháček • Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

Je úterý, sedím v letadle směřujícím do New Yorku (mám v USA nějaké přednášky), cesta je o dvě hodiny delší, protože oblétáváme horem, tedy ze severu, Island. Ostrov je mimochodem z výšky nádherný, člověku se nepoštěstí to běžně vidět, protože normálně se tudy prostě nelétá. Ale to jen tak.

A protože je cesta dlouhá, čtu si důkladně noviny (normálně už noviny moc nečtu).

A ty teprve v úterních tištěných vydáních důkladně popisují převratné a v pravdě dějinné události nedělní noci, po kterých už Evropa „nikdy nebude jako dřív.“ Tedy – ať čtenář odpustí tuto jakousi nabubřelost, ale po 11. září 2008 se také v Americe říkalo, že „Wall Street už nikdy nebude jako dřív.“ Stejně jako si nikdo nedokázal představit, že investiční banky na Wall Street si požádají o licenci universálních bank, stejně jako si nikdo ještě v létě 2008 nedokázal představit, že americká vláda bude nucena dočasně zestátnit velké banky, málokdo si ještě v neděli odpoledne myslel, že se Evropa může dohodnout na takto gigantické obraně.

Koordinovaný a masivní balík na záchranu eura schválený v neděli po půlnoci bývá srovnáván s pokusy americké vlády zachránit finanční trhy od pádu do propasti, tedy především se záchranným balíčkem TARP.

Jeden z mnoha rozdílů je ten, že v případě TARP americká vláda v říjnu 2008 napjatě čekala, aby byl program kongresem už už schválen, aby mohla uvolněné peníze vpustit do systému a hasit s nimi požár. V případě Evropy všichni věří a doufají, že peníze z garančního programu nebude třeba vůbec využít.

Kratší verzi textu lze nalézt v The New York Times.

Deník International Herald Tribune otiskl strhující a detailní reportáž o tom, jak vlastně probíhalo ono dramatické nedělní noční jednání, které mělo zastavit útok na euro, pád akcii na Wall Street a kdovíco všechno dalšího.

Jednání několikrát málem zkolabovalo, hodiny a hodiny vůbec nikam nevedlo. Zajímavé je, že důležitou roli v celé věci hráli Američané. Byly tu nejméně dva důležité telefonáty Baracka Obamy: jeden Angele Merkelové, druhý Nicolasovi Sarkozymu. Obama měl zdůrazňovat vážnost situace a upozorňovat, že věc si vyžaduje rozhodnost a dramatickou akci.

Americký ministr financí Tim Geithner byl zase první, kdo upozorňoval, že balík musí být řádově větší než vše s čím se koketovalo v posledních měsících a týdnech.

Proč to Američany vlastně tolik zajímalo? Propad akcií na Wall Street a útok na euro měly patrně úplně jiné příčiny (v případě Wall Street to byly problémy s počítačovým obchodováním). Potíž je v tom, že dohromady vzniknul jakýsi smrtící globální koktejl, který bylo třeba stůj co stůj zastavit.

Pozoruhodné je třeba i to, že celý systém izolovaného garančního fondu vymyslel a ostatní o něm přesvědčil holandský ministr financí. Němci byli do poslední chvíle úplně neoblomní, trvali na podobném systému půjček, které byly sotva týden před tím schváleny pro Řecko.

V reportáži se též píše, že šéf Evropské centrální banky (ECB) Jean-Claude Trichet, který byl před dvěma lety lídrem záchranných plánů, byl tentokrát málo iniciativní, v pozadí a spíše zaražený či ustrašený. Také Trichet byl ovšem celou noc na telefonu s důležitými centrálními bankéři celého světa a dohadoval s nimi měnové swapy.

Reputace tohoto vedení ECB ovšem dosti utrpěla, protože nakonec se banka odhodlala přesně k tomu, o čem ještě ve čtvrtek tvrdila, že to v žádném případě neudělá a „ani o tom nejednala.“

Wolfgang Munchau se ve Financial Times pustil už poněkolikáté do analýzy kancléřky Angely Merkelové, které se ještě nedávno říkalo německá železná lady a ve Francii „Madam Non“.

Podle Munchaua Německo opravdu donedávna věřilo, že článek 125 Lisabonské smlouvy, který zakazuje jakoukoli pomoc fiskálním hříšníkům („no bail out clause“), může v praxi fungovat.

Jenže skutečnost je taková, že tento článek je zcela zbytečný, protože většinu času není vůbec potřeba. A když je potřeba, pak už je pozdě a použít vlastně nejde.

Němci zřejmě opravdu uvěřili, že normální management společného měnového prostoru lze nahradit rigidními pravidly.
Jak to tak vypadá, je to celé možná přílišná německá posedlost pravidly, pořádkem a víra v právní pozitivismus v praxi. Něco pravdy na tom bude, jenže ouha: ono jde také o to, že důležitá pravidla chyběla. Třeba pravidla státního bankrotu a odchodu z eurozóny. Zde německá pečlivost nezafungovala.

A Gideon Rachman v témže listě načal zábavný kulturně-ekonomický exkurz. Prý si dlouho myslel, že to může fungovat. Co? Že Amerika bude vojenskou velmocí, Čína průmyslovou velmocí a Evropa „lajfstajlovou“ (za tuto nechutnost se omlouvám) velmocí. Evropané umí přece sympaticky odpočívat, jíst, vařit, pít dobré víno. Jenže tenhle luxusní evropský důchod byl vlastně na dluh, tedy iluzorní.

No je to sice obrovsky vtipné, ale na dluh dnes žijí i Amerika a Japonsko. Life style Clubu Med je o dost odlišný od Německa či Skandinávie. A v Německu se přeci jen taky leccos vyrábí. A pak vlastně nevím, jak to souvisí s tím záchranným balíkem.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].