Zaujal mne článek v časopise TIME, který je sice deset dní starý, ale přináší velmi přehledný a srozumitelný graf, jenž se velice hodí do debaty dnešních dnů, třeba v souvislosti s tím, že ratingové agentury pohrozily snížením ratingu Itálie.
Velikost státního dluhu sice vadí, ale není dluh jako dluh, ne všechny dluhy se zrodí jako sobě rovné. 80 procent portugalského dluhu, tedy země, která jako poslední vstoupila do úvěrového záchranného plánu EU-MMF, je držena zahraničními investory, především německými. Stejně tak řecký dluh je držen mimo hranice Řecka, a to ze 75 procent.
Nastane-li panika nebo problémy, zahraniční investoři jsou daleko náchylnější k tomu pohledávku nebo dluhopis prodat. Tím letí nahoru úrokové míry a splácení dluhu je stále komplikovanější. Francouzský dluh je sice podobně jako německý z 60 procent držen zvenčí, ale především zadlužení Německa je proti jiným zemím v Unii relativně malé.
Japonský dluh činí stěží uvěřitelných 204 procent HDP, ale prakticky celý je financován vnitřně, takže tzv. default Japonska vůbec nikdo neočekává.
Většina italského dluhu je také dosud financována z domácích zdrojů.
…
Pro Radiožurnál jsem včera napsal poznámku o řecké privatizaci. Zde je:
Každý už asi zaslechl, že záchranný či úvěrový plán pro Řecko moc nefunguje. Tvrdě se škrtá, takže ekonomika neroste, a pak ani negeneruje očekávané daňové příjmy. Ratingy jsou pořád horší a začíná to celé připomínat začarovaný kruh.
Proto se stále akutněji zmiňuje urychlení řecké privatizace. Příjmy z ní by mohly část řeckých věřitelů rychle zahojit a zklidnit. Nám to ve střední Evropě může znít docela povědomě: privatizací jsme prošli, leccos ještě prodat zamýšlíme a máme z toho obavy různého původu a charakteru.
Více než českou privatizaci bude řecká privatizace připomínat spíše tu maďarskou. Maďarský gulášový komunismus se v 70. a 80. letech převelice zadlužil v zahraničí (podobně jako dnes Řecko), a aby mohl dluhy splatit, musel rychle prodat nejlepší podniky. Prodávat v nouzi či pod tlakem, když je ekonomika na dně, není sice moc ekonomické (prodávaná cena by za čas mohla být vyšší), leč co zbývá, když hrozí státní bankrot a věřitelé tlučou na dveře?
Řecko sice nemá příliš průmyslu, ale má co prodávat, možné příjmy z privatizace se odhadují až na 50 miliard eur. Prodávat se mohou dálnice, loterijní společnosti, přístavy, letiště, vodárenské, plynárenské a energetické firmy, další infrastruktura a pozemky.
Jenže kdo má prodávat? Volá se po nezávislé instituci, podobně jako když se u nás diskutovalo o vzniku Fondu národního majetku či ministerstvu pro privatizaci a ve východním Německu o tzv. Treuhandu. Vážně dokonce zaznívají hlasy, že v řecké privatizaci by měli mít slovo také věřitelé, ale to je skutečně utopie, protože by to připomínalo jakýsi protektorát, který si obyčejní Řekové nenechají líbit.
Složité je to s pozemky. Není bez zajímavosti, že v Řecku ještě neexistuje sjednocený pozemkový registr, který u nás doma ze záhadného důvodu nezničili ani komunisté, takže to bude složité a rychle to nepůjde. Zde se nám vsouvá nutkavá otázka: Jak to že při všech těch vyhlášených normách a regulacích se dostane do EU a eurozóny země, která nemá ani pořádný pozemkový registr?
Podobně jako u nás se i v Řecku diskutuje o investorech finančních, alias spekulantech, na jedné straně a strategických s dlouhodobými zájmy na straně druhé. Ti finanční to však budou mít těžké, protože proti řeckým aktivům ohroženým státním bankrotem jim nikdo za rozumnou cenu nepůjčí.
A jako se u nás leckdo bojí, že Rusové zprivatizují pražské letiště či Temelín, dá si Evropa podle všeho bedlivý pozor na to, aby řecké přístavy „nezprivatizovaly “ čínské, tzv. suverénní (tedy de facto vládní), fondy. Ale co když Číňané nabídnou zdaleka nejvíc? To jsou dilemata, která u nás doma nejen známe, ale časem jim budeme čelit znovu.
…
Dominique Strauss-Kahn je v tuto chvíli všeobecně považován za vinného, i kdyby se náhodou prokázala nevina (což asi nehrozí, když DSK žádá o mimosoudní vyrovnání). Jakmile se však začne psát o „semenu“ či „spermatu“, je odepsán profesionálně i lidsky. Copak jde dohromady vysoký úředník a sperma? No fuj! V této souvislosti stojí za povšimnutí, že všechna seriózní média a tiskové agentury v USA píšou o Straussově DNA na šatech pokojské, o spermatu ani slovo. O semenu píše americký bulvární tisk, ale až na výjimky většina médií v České republice.
V souvislosti se Strauss-Kahnem upozorňuji na skvělý článek komentátorky Reuters Naomi Wolfové. Text stojí za pozornost také proto, že ho napsala žena.
Autorka netvrdí, že je DSK nevinný, ale upozorňuje, že ne vždy postupuje americká justice a policie tak tvrdě, rychle a okázale. Zvlášť když se jedná o podezřelé či obviněné policisty. Autorka popisuje případ znásilněné opilé ženy. Znásilnil ji jeden policista, druhý ženu držel a dával pozor.
S poukazem, že žena byla opilá a měla podezřelou červenou podprsenku, se asi může leccos. Žádna vazba, žádná kauce, žádní nejlepší detektivové, žádné rychlé sbírání důkazů. Opravdu docela zajímavý text.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
