Ekonomy nikdo neposlouchá

Americký prezident, kongresmani a senátoři a oba prezidentští kandidáti se zúčastňují finiše při přípravě záchranného plánu, který má pomoci americkým bankám zbavit se “toxických úvěrů” z hypoteční krize.

Podle informací, které unikají do médií se zdá, že v kompromisu, který se rýsuje, chybí to zásadní po čem již delší dobu volá snad každý rozumný a respektovaný akademický ekonom: jde o o to, aby stát, resp. americký daňový poplatník, získal výměnou za to, že pomůže, adekvátní vlastnické podíly ve finančních institucích, které po tom až krize opadne se ziskem prodá. Finančníci ze světa byznysu argumentují tím, že každá banka se státním podílem by měla v budoucnu problémy získat na trhu nový soukromý kapitál. (To je docela zvláštní tvrzení: v současnosti je situace na trhu taková, že soukromé finanční instituce jsou podezřelé a všechno státní má relativní image solidnosti. Investoři jak známo prchají ke státním dluhopisům a jsou ochotni na nich prodělávat, protože si myslí, že pořád prodělají méně než kdyby svěřili peníze soukromým institucím. Takhle to vypadá, že státní peníze se finančníkům hodí, ale státní vlastnictví podle nich z hlediska image zapáchá).

Podle všeho bude dosaženo kompromisu v tom, že záchranný plán nebude zprvu tak velký, jak se původně předpokládalo a kongresmani a senátoři ho budou povolovat po tranších a částech podle toho jak se osvědčí a zabere. Další část kompromisu je omezení platů manažerů a změny v bankrotovém zákoně, které o něco sníží míru zabavování domů, jejichž majitelé nesplácí hypotéku.

V žádných médiích ani na žádném prestižním ekonomickém blogu dnes nenajdeme žádného komentátora ani prestižního akademického ekonoma, který by schvaloval záchranný plán v podobě, v jaké se dnes rýsuje. Universitní ekonomové už dokonce sepisují petice. Samozřejmě – je tu zraněné ego ekonomů, kteří nebyli přizvání ke konzultacím či požádáni o radu, ale stejně – o něčem to vypovídá.

V případě toho, co se dnes děje na Wall Streetu je tu jeden obrovský paradox. Politici (prezident, kongresmani a senátoři) schvalují a připravují něco, čemu vůbec nerozumí. A protože tomu rozumí málokdo, nerozumí tomu ani jejich poradci a asistenti. Ministr financí Hank Paulson těm věcem trochu rozumí, ale má konflikt zájmů, protože je to muž Wall Streetu, kde si vydělal stovky milionů dolarů. Vzhledem k tomu, co se stalo, lze ale pochybovat o tom, že se v nástrahách “moderního finačnictví” dobře vyznali i muži z Wall Streetu. Šéf Fedu Ben Bernanke plán podporuje, ale má také konflikt zájmů, protože jeho prioritou je zakrýt, že jeho instituce dělala chyby.

Pokud máme pomáhat něčemu, čemu nerozumíme nebo řešit něco, čemu nerozumíme (taková situace zjevně může nastat) lze se v rámci rozhodování spolehnout pouze na selský rozum a zdravý instinkt. Když politici žádali výměnou za státní pomoc vlastnické podíly státu a omezení manažerských platů, prokázali obojí. Otázka je, proč se toho prvního rozumného požadavku tak rychle a snadno vzdávají.

Středeční audit: FBI vstupuje do hry

Úterní audit: Pochyby o záchranném plánu - panika pokračuje

Pondělní audit: Investiční banky skončily

Páteční audit: Střepy z finanční krize

Čtvrteční audit: Otřesy, recese, krize a deprese