Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

Ekonomičtí odborníci, euro a historie

Dnes ráno se mi líbila otázka pro diváky na ČT 24: „Souhlasíte s ekonomickými odborníky, že příští rok bude obtížnější než ten minulý?“

Hezké. První otázka je, kdo to je vlastně „ekonomický odborník“ nebo proč se mu vlastně říká odborník. 99,9999 procenta „ekonomických odborníků“ světa nebylo schopno ani náznakem předpovědět finanční krizi roku 2008. Nicméně mediální poptávka po radách těchto odborníků se od té doby paradoxně výrazně zvýšila, jejich mediální zbožštění v rozporu s logikou a zkušeností narůstá (možná to cosi napovídá i o racionalitě a iracionalitě trhů), daří se po všech stránkách i jejich PR, viz česká marketinková mašinerie jménem NERV (skupina odborníků pracujících pro vládu zdarma).

Ekonomičtí odborníci radili z jara ministru Kalouskovi postavit rozpočet na odhadech dvouprocentního růstu, od září mu mnozí radí rozpočet přepsat. Podobně – poněkud drastičtěji – to bylo na podzim roku 2008.

Pokud se lidé zajímají o to, jak příští rok bude, je zdaleka nejlepší sledovat aktuální vývoj německých předstihových ukazatelů, které nevycházejí z rad ekonomických odborníků, ale z nálad a zkoumání důvěry mezi německými investory, podnikateli, obchodníky a spotřebiteli, tedy lidmi, kteří „dělají“ reálnou ekonomiku.

Proč německých ukazatelů? Česká ekonomika je na německé závislá, ale především jsou německé předstihové ukazatele dobře rozvinuté, osvědčené a zkoumají velmi široké vzorky. České předstihové ukazatele jsou zatím v plenkách.

Mohamed El-Erian není naštěstí ekonomický odborník, ale velkoobchodník s dluhopisy a břitký sloupkař. Ve svém textu pro Reuters píše, že kořeny současné krize lze najít již v asijské krizi z roku 1997 (pak následovala ještě krize ruská a jihoamerická).

Důvěra v nadnárodní instituce jako Mezinárodní měnový fond byla tehdy otřesena a rozvíjející se trhy se vydaly na cestu finanční sebezodpovědnosti či spolehnutí se na sebe. Akumulovaly obrovské devizové rezervy, přebytky obchodních bilancí a zavedly rozpočtovou disciplínu.

Na Západě se v tutéž dobu děl opak: bezprecedentní pákové efekty, masivní tvorba dluhu a převládající kultura nároků na úvěr. Finanční excesy se staly pravidlem spíše než výjimkou, živila to finanční inovace a eroze úvěrových standardů. Schodky se staly záležitostí „bohatých“ zemí a přebytky začaly patřit k „chudým“ zemím.

Bohaté země se bojí o svůj rating, zatímco rating mnohých chudých zemí pořád stoupá. Bohaté země z Evropy žadoní o úvěry z MMF, zatímco chudé země do něj budou více přispívat, aby bohaté země mohly čerpat.

Potíž je v tom, že političtí lídři světa a nadnárodní instituce nijak nepokročily v tom, jak tyto globální nerovnováhy, které jsou vlastně hlavní příčinou krize, odstranit.

Taktéž na Reuters vyšel zajímavý text Geerta De Clercqa o tom, jestli architekti společné měny před dvaceti a patnácti lety věděli či nevěděli o tom, že měnové unii schází fiskální noha, o tom, zda považovali systém stojící na pokutách a rigiditách za dlouhodobě udržitelný.

Mnohem zajímavější než ekonomičtí odborníci se mi zdají nápady různých přemýšlivých publicistů na téma politické ekonomie. Za všechny dva texty z Financial Times. Wolfgang Münchau jde v historickém exkurzu až ke třicetileté válce, tak starý je konflikt mezi protestantským severem a katolickým jihem, který do určité míry krizi eurozóny kopíruje. Naše štěstí je, že se už nebojuje o území, ale v rámci nekonečných, celonočních, únavných a neproduktivních jednání evropských rad a summitů.

John Plender v témže médiu přemýšlí o tom, odkud se bere německý odpor k zadluženosti a inflaci (ten vede k tomu, že Němci předepisují rozpočtovou zdrženlivost i státům, kde stav veřejných financí neměl s jejich situací nic společného, a způsobuje, že německá diagnóza krize je nebezpečně jednostranná). Všeobecně se má za to, že jde o inflační zkušenost Výmarské republiky, jež měla způsobit nástup německého fašismu. Podle autora jde ale také o hlubší faktory, například o etymologickou linku mezi dluhem a vinou ve výrazu schuld.

Autor tvrdí, že zkušenost s inflací a válkou tu byla už za Fridricha Velikého v Sedmileté válce, ale morální poučení o tom, co se stane, když si někdo zahrává se „základem měny“, najdeme už v Goethově Faustovi. A pod článkem je zajímavá diskuse. O inflaci, respektive zdražování se pojednává i v pohádkách bratří Grimmů.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].