Barroso podruhé

Šéf Evropské komise si řekl o druhý mandát. Měl by ho dostat. Přestože se Brusel nyní potácí od katastrofy ke katastrofě, máloco z toho je Barrosova vina.

Nebyla to samozřejmě náhoda. Nejprve současného předsedu Evropské komise podpořila Francie, vzápětí Itálie a najednou se objevil rozhovor, v němž si José Manuel Barroso poprvé řekl o pokračování svého mandátu. Jak sám ale pro nizozemský list NRC Handelsblad řekl, o nové hlavě Komise se bude rozhodovat až po dalších volbách do Evropského parlamentu, tedy až příští léto. A do té doby se může stát cokoliv: Opatrný Barroso může udělat politickou hrubku, jeho horkokrevní podporovatelé Sarkozy a Berlusconi se mohou zhlédnout v jiném kandidátovi.

Nicméně v čele pelotonu možných kandidátů je zatím Barroso. Když svoji kandidaturu oznámil, ve většině deníků ve světě i u nás se objevila hodnotící figura: Bude asi zvolen, i když má za sebou mnohé neúspěchy. To je pravda. Jen si to připomeňme: Tragédie s euroústavou vystřídaná tragédií s Lisabonem; neúspěšná Bolkesteinova směrnice o službách, která vyvolala mnoho zlé krve; Lisabonská strategie, která svým honimírstvím připomíná závazky sjezdů KSČ z Paláce kultury; systém Galileo, který všichni chtějí, ale nikdo ho moc nechce platit či Evropský technologický institut, který tak moc pro sebe chtělo Polsko, až z toho zbyla jen hořkost. A samozřejmě aktuální kolo v Dauhá o liberalizaci světového obchodu, od kterého se ze strany Unie po irském protestu proti uvolňovaným kvótám na maso nedá nic očekávat.

Jenže otázka zní: Může za tyto neúspěchy Barroso? Ani v jednom případě. Po krachu euroústavy ihned přijel do francouzského Národního shromáždění a plynnou francouzštinou tišil emoce. To samé nyní předvádí po krachu Lisabonu. Jeho práce v Komisi navíc zaslouží uznání. Alespoň za to, že přivedl do Bruselu více žen a dal jim vysoké posty.

Pokud se některým Čechům nelíbí, že je příliš federalistický, měli by vědět, že jakýkoliv jeho nástupce bude ještě federalističtější. Je liberál pravého středu, je z malé země, je až do morku kosti proamerický (připomeňme, že byl hostitelem schůzky šéfů USA, Británie, Španělska a Portugalska v roce 2003, kdy se dolaďovala invaze do Iráku). Jakkoliv je tedy nynější výkon Barrosa zastíněn nepřízní, jež se valí na Brusel ze všech stran, samotný šéf Komise nic nepokazil. Což v bruselské centrále je samo o sobě umění. Už jen to je důvod chtít příští rok Barrosa podruhé.

Díky za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz