Další Klausova prohra

Na úterní verdikt Ústavního soudu se čekalo už dlouho s napětím. Rozhodoval totiž o tom, jestli je odvolání šéfky Nejvyššího soudu Ivy Brožové prezidentem v souladu s ústavou. Václav Klaus si na svém postupu velmi zakládal, protože chtěl exemplárně ukázat, že soudy nejsou nedotknutelné a spadají pod rozhodování politiků. Jenže prezident prohrál.

Jen v krátkosti si připomeňme o co šlo. Klaus se letos v únoru rozhodl po debatě s ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem, že Brožovou odvolá. Argumenty vlastně ani neuvedl, respektive zmínil nekonkretizované neslaďování judikatury, a šéfku soudu sesadil. Krok nebyl zas až tak překvapivý, protože Němec i Klaus neměli Brožovou příliš v lásce. Že šlo o politicky motivované rozhodnutí naznačovalo i to, že na „uvolněné“ místo předsedy Nejvyššího soudu záhy vybral bývalého ministra Jaroslava Bureše. Jenže Brožová se odmítla podřídit, označila rozhodnutí za protiústavní a podala stížnost k ústavnímu soudu.

Dnes už známe výsledek tohoto protestu. Klaus verdikt soudu akceptuje, ale naprosto s ním prý nesouhlasí. Proto ve svém stanovisku napsal, že v rozhodnutí soudu vidí „nebezpečný posun našich polistopadových poměrů od parlamentní demokracie k soudcovskému korporativismu a k dosažení ničím neomezené soudcovské autonomie, která nikde ve světě v takové podobě neexistuje.“ A dále dodal: „Mám obavu, že toto rozhodnutí bude mít negativní dopady na poměry v české justici… a že zhorší kontrolu řízení justice demokratickými mechanismy našeho státu.“

Prezidentovy argumenty lze přesně použít na obhajobu rozhodnutí Ústavního soudu. Právě kvůli demokracii je totiž důležité slyšet, že i nad politiky je nějaká síla, která se navíc nedá tak jednoduše koupit či odpravit. Není pravda, že soudcovská autonomie v této podobě nikde neexistuje. Je tomu právě naopak, v západních demokraciích je to základ svobodné společnosti.

Václav Klaus nerozumí nezávislé justici, protože vždy vycházel z předpokladu, že o všem rozhodují politické strany. Od roku 2003 k partajím ještě zařadil post prezidenta, protože ho sám obsadil. „Polistopadové poměry“ jsou bezesporu nadějné, ale v mnoha ohledech navzdory a ne díky politikům a Václavu Klausovi. Právě soudy zabránily stíhání novinářů, které zkoušeli zastrašit politici, díky nim není tak jednoduché vyvlastňovat v nedefinovaném veřejném zájmu, nebýt jich tak jsou politika a nezávislé instituce uzavřené v rukou dvou sebestředných a moci chtivých mužů Václava Klause a Miloše Zemana. Ve výpočtu by se dalo velmi dlouho pokračovat. Co je ale pro jedny nadějí, znamená pro druhé ztrátu vlivu.

Nikdo netvrdí, že justice je bezchybná. Dokonce i ústavní soud projevil několikrát značně oslabený cit pro spravedlnost. Ve sférách justice je ale mnohem větší možnost různých odvolání a dovolání než kdekoli jinde v našich životech. Dnes lze dokonce hledat pomoc i za hranicemi republiky. Takže nezbývá než verdikt ústavního soud přivítat.