Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Zkumavka

Back in C.C.S.R. aneb úředníci v jámě lvové

Co se stane, dáme-li dohromady zástupce českých tepláren, mezinárodních Greenpeace, českého ministerstva průmyslu, evropských ekologických think-tanků a dalších organizací veskrze protikladného druhu? Jistě vznikne poněkud třeskavá směs, zvlášť pokud jsou hlavními tématy energetika a změna klimatu. Ale také se může rozpoutat zajímavá diskuse, v níž sice občas zazní posměch či dokonce nepřijatelně urážlivý tón, která však velmi dobře odkrývá různé úhly pohledu.

Všechno tohle přesvědčivě ukázala mezinárodní konference Scenario 2050 – Technologies and Policy Options for Combating Climate Change (Scénář 2050 – Technologie a možnosti strategií pro boj s klimatickou změnou), která se minulý týden uskutečnila v Praze. Nejzajímavější na ní byl obrovský rozdíl mezi inovativním přístupem ekologů a nepružným myšlením zástupců české energetiky.

Spor o uhlík

Tak například Håvard Lundberg z norské nevládní organizace The Bellona Foundation, orientované na výzkum v životním prostředí a energetice, promítl fiktivní mapu Evropy s originálně pojmenovanými zeměmi. Našli bychom na ní třeba Větrné ostrovy (Británie), Severní hydropii (Norsko), Geotermálii (části Německa, Francie i např. Česka) nebo C.C.S.R. (Česko, Polsko, Bělorusko). Mapa připomněla možnosti, které mají různé země ve využití zdrojů energie, jež neprodukují emise skleníkových plynů. Záhadná zkratka C.C.S.R. pak odkazuje k technologii zachycování uhlíku v uhelných elektrárnách či průmyslových závodech a jeho ukládání pod zemí (Carbon Capture and Storage, CCS).

Právě o technologii CCS se rozpoutal překvapivý spor. Dle Greenpeace je drahá, nevyzkoušená a zbytečná, protože naprostou většinu energie lze v budoucnu získat z obnovitelných zdrojů a prostřednictvím energetických úspor. Zástupci některých ekologických organizací i další řečníci naopak CCS hájili jako dočasnou pomůcku, která umožní pozvolný přechod na skutečně „zelenou“ energii.

Obě strany mají v něčem pravdu. Greenpeace v tom, že obnovitelné zdroje jsou reálnou alternativou, nikoliv fantazií několika blouznivců. Německá vláda nedávno představila novou energetickou koncepci, podle níž bude Spolková republika v roce 2050 získávat z obnovitelných zdrojů plných 60% veškeré energie a neuvěřitelných 80% elektřiny. Nezávislé studie, o něž se Němci opírají, ukazují, že to možné je. Patří k nim například zpráva Německé rady pro životní prostředí (radu tvoří sedm nezávislých univerzitních profesorů, jmenovaných vždy na čtyřleté období; je to jakási obdoba české Pačesovy komise, která ovšem radí německé vládě trvale, ne pouze jednorázově.)

Námitky zastánců tradiční energetiky, že ve střední Evropě nesvítí slunce, nefouká dost větru a není místo pro biomasu, tedy můžeme pominout. Také problémy s nestabilitou elektrických sítí lze řešit, i když to nebude jednoduché. Těžko uvěřit tomu, že by Němci chtěli ohrozit výkonnost ekonomiky a energetickou bezpečnost své země.

Zastánci CCS však oprávněně namítají, že třeba Čína si do své energetické politiky nenechá od nikoho mluvit. Obnovitelné zdroje sice rozvíjí, ale své obrovské zásoby uhlí jednoduše spálí, aby nasytila prudce rostoucí, po energii bažící ekonomiku. A je rozdíl, jestli při tom emise oxidu uhličitého uniknou do ovzduší nebo díky CCS skončí pod zemí.

Česko chce jádro

V kontrastu s těmito zajímavými spory se odvíjelo vystoupení zástupců našeho ministerstva průmyslu. Vanul z něj duch minulých časů, kdy les kouřících komínů vypovídal o ekonomické vyspělosti země.

Česko sice chvályhodně plánuje, že zastaví růst spotřeby energie, na našem energetickém mixu roku 2050 se však mají obnovitelné zdroje podílet jen patnácti procenty, což je ve srovnání s německou koncepcí poněkud neambiciózní. Naopak celou čtvrtinu energie má Česko v polovině století získávat z jádra, aniž je přitom jasné, jak toho chce vláda dosáhnout. Roku 2040 končí životnost Dukovan a plánované nové dva bloky Temelína se mohou ukázat natolik drahé, že na ně prostě nebudeme mít. Dosavadní vývoj kolem temelínské elektrárny tomu nasvědčuje.

Na otázku Greenpeace, co si počneme, když si rozšířený Temelín nebudeme moci dovolit, nedokázal Drahomír Šelong z ministerstva průmyslu odpovědět. Zato však – tlačen ostrými dotazy z pléna – přiznal, že jeho ministerstvo připravuje mimo jiné i takový scénář budoucího vývoje energetiky, který počítá s prolomením limitů pro těžbu uhlí. To je ovšem v rozporu s koaličním prohlášením Nečasovy vlády.

Zkrátka, o zábavu bylo postaráno. Ale pozor, nechceme se nikomu vysmívat. Pro zástupce ministerstva průmyslu nebylo lehké vstoupit do „jámy lvové“ a čelit nepříjemným dotazům. Moderátor konference správně ocenil, že našli odvahu to udělat.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Martin Uhlíř

redaktor

uhlir
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 728
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte