Záhada svobodné vůle

Překvapivé poznatky z nás rozhodně nemusí dělat bezvýznamná zrnka písku v rukou osudu. Na pořadu dne je spíše nutnost znovu promyslet lidskou přirozenost a vše, co z ní vyplývá.

Nemůžeme se zmýlit, když si myslíme, že právě teď dočítáte první větu článku o svobodné vůli člověka. Rozhodli jste se číst dál, jinak byste se právě neblížili k závěru druhé věty. Váš zájem podle všeho vzbudil i očekávaný obsah třetí věty, proto jste také svým očím dovolili, aby teď klouzaly k tečce na jejím konci. Čtete, vnímáte a rozhodujete se, co uděláte vzápětí.

Zároveň si ale během toho všeho trochu lžete do kapsy. Vědci zabývající se činností mozku už několik desítek let tuší, že naše představy o způsobu, jímž vnímáme a řídíme své vlastní chování, narážejí na určité nesrovnalosti. Podle nich vaše oči uprostřed této věty právě začínají číst větu následující. Jsou v textu zkrátka dál, než si myslíte. Rozdíl nebude velký, většina zkoumání se pohybuje v řádech milisekund, jsou však vědci, kterým měření vycházejí na celé sekundy. I kdyby byl ale rozdíl nepatrný, pokud existuje, vyplývají z něj vážné důsledky.

Člověk přirozeně věří, že je nadán svobodnou vůlí. Díky ní o sobě rozhoduje, je odpovědný za svoje činy, předpokládá svobodné rozhodování u lidí ve svém okolí a podle něj je také posuzuje. Na tomto předpokladu stojí právní systém, ekonomické teorie, morálka a koneckonců i celý slavný demokratický kapitalismus, jehož koncept by bez nezávislého rozhodování jednotlivců začal postrádat smysl. Hranice svobodného uvažování jsou ale současně atakovány ze všech stran. U soudů se díky pokroku vědy stále častěji objevují odborníci, kteří dokážou konkrétní projevy asociálního chování vysvětlit poukazem na poškození tkáně na příslušných místech mozku, politici začínající pracovat s výsledky behaviorální ekonomie, jež zohledňuje i předvídatelné projevy iracionálního chování, předvolební kampaně mají dávno ve svém rejstříku kromě běžné argumentace také cílevědomou práci s emocemi voličů. To všechno jsou však v podstatě marginální půtky na hranicích nezpochybnitelné říše svobodné vůle, bez níž si lidskou existenci neumíme představit.

Výše zmíněný příklad „čtení napřed“ je ovšem projevem mnohem napínavější hry. Ve vědecké obci se dnes rozšířil názor, že člověk nežije plně v přítomnosti, ale vnímá ji s jistým zpožděním, podobně jako když televizní přímý přenos proudí na obrazovky domácností s několikasekundovou prodlevou, aby do něj bylo možné v případě potřeby vstoupit. Takové zjištění by nás však stavělo do role pouhých svědků vlastního života a bouralo by představu, že máme běžné rozhodování ve vlastních rukou. Logicky pak naskočí otázka, čí ruce tedy naše kroky řídí a zda jsme opravdu nuceni tuto prastarou otázku díky novým vědeckým poznatkům zcela vážně otevřít znovu.