0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Z nového čísla5. 11. 20103 minuty

Hlavou dolů

Austrálie a Nový Zéland představují odlišný svět opředený mnoha mýty, starými i současnými. Opravdu lze tamní přírodu očistit od zavlečených druhů a jak je to ve skutečnosti s pověstným australským suchem?

Na ní si pochutná málokdo. (Ropucha Bufo Marinus) • Autor: Profimedia.cz

Vždy jsem toužil spatřit jednou jižní mírné pásmo. Na rozdíl od toho severního není pevnin, které by v této zóně ležely, příliš mnoho. V zásadě jen Patagonie s Ohňovou zemí, oba ostrovy Nového Zélandu, Tasmánie a jihovýchodní cípek Austrálie. Řada věcí, na které jsme od nás ze severu zvyklí, je u protinožců zcela jinak. Krom vrcholů hor neleží v jižním mírném pásmu v zimě sníh, a pokud náhodou napadne, záhy sejde. O to dramatičtější jsou větry, ženoucí se v zeměpisných šířkách dalekého jihu, „řvoucích čtyřicítkách“ a „ječících padesátkách“, s rychlostí a dynamikou u nás nevídanou. Je překvapivé, že na Kerguelenách, souostroví v jižním Indickém oceánu, jsou i všichni motýli opěšalí? Ty, kteří se pokusili vzlétnout, odehnal vichr kamsi daleko nad oceán.

Stromy jižního mírného pásma neztrácejí na zimu listí a jsou stále zelené, snad jen v zimě o tón smutněji. Jeden druh jižního buku, tasmánský Nothofagus gunnii, spíš velký keř než strom, který v tamním podzimu přece jen žloutne a opadává, budí vlny nadšeného zájmu, obyvatelé Hobartu jezdí na nezvyklou podívanou do hor a celé divadlo s nadšením fotografují. Co by asi říkali dejme tomu říjnu na Karlštejnsku! Je ostatně pozoruhodné, že listnaté stromy v Evropě na podzim převážně žloutnou, zatímco v Číně, Japonsku a zejména Severní Americe většinou červenají, jako by se domluvily na barevném sladění – jakýkoli ryze existenční důvod k tomuto fenoménu není.

Reklama

Jižní buky nejsou zdaleka tak krásné a majestátní jako ty severní, ač se jim v ojedinělých případech svou velikostí mohou blížit. Drobné, tuhé a husté lístky, připomínající svým tvarem tak nejvíc naši břízu trpasličí, nabývají pochmurně tmavozeleného odstínu a v nothofágovém lese mi bylo vždy trochu úzko. Nejsou to jen ony, kdo pamatují druhohory a rozpad prakontinentu Gondwany. Obzvlášť starobyle a mohutně, silou minulých tisíců a milionů let, působí jehličnaté araukárie a jejich blízce příbuzné agathisy, zvané na Novém Zélandu kauri – pobyt v lese, složeném z těchto obrů, patří k mým největším zážitkům v životě vůbec. Otevírá se tu před námi skutečná Jinozemě, kde sice stromy také mají kořeny, kmen a větve, ptáci křídla a lidé ruce a nohy, ale co může být v rámci možností jinak, jinak také je.

Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vyjde v pondělí 8. 11. 2010.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].