Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Z nového čísla

Evoluce robotů

Umělá inteligence už dokáže řídit auto, vést jednoduchý rozhovor s člověkem či rozeznávat lidské tváře. Přesto vědci zkoušejí úplně nové metody, jak ji zdokonalit. Jednou z nich je darwinovský přírodní výběr.

Nezastaví. Tahle auta totiž neřídí člověk, ale stroj, a ten se stopaři zatím nepočítá. • Autor: Vislab.it
Nezastaví. Tahle auta totiž neřídí člověk, ale stroj, a ten se stopaři zatím nepočítá. • Autor: Vislab.it

Loni v červenci se vozítko Opportunity, zkoumající planetu Mars, zvolna sunulo nudnou pouští planiny Meridiani. Na cestě ke vzdálenému kráteru minulo balvan nepravidelného tvaru. Ačkoli ostře kontrastoval s okolní fádní pustinou, autonomně se pohybující robot nepokládal za nutné u něj zastavit. Sice jej vyfotografoval, ujel však dalších 200 metrů, než mohly být snímky odvysílány na Zemi.

Rozčarovaní pracovníci NASA okamžitě zadali povel k návratu, trvalo ale tři dny, než se rover dovlekl zpět. Osamělý kámen byl meteorit, tedy objekt, který za prozkoumání rozhodně stál, bludné balvany na povrchu jiné planety nenacházíme každý den. V roce 2004, kdy na Marsu přistál, přitom vozítko Opportunity spolu se svým dvojčetem Spirit patřilo k nejinteligentnějším kosmickým automatům. Od té doby došlo k pokroku, přesto hranice možností současných robotů pořád leží dost daleko od míst, kde si ji před několika desetiletími představovali vědci i autoři sci-fi.

Robot bez depresí
V 60. letech vládl ve vývoji umělé inteligence optimismus. Zdálo se, že cesta k „umělému mozku“ srovnatelnému s lidským nebude zase tak složitá. Postačí vsadit na rychle se rozvíjející elektroniku a vytvořit pro ni vhodné programy, založené na formální logice a dalších známých oblastech matematiky. Vznikne tak robot, který jako by na svět vykročil z povídek Isaaka Asimova.

Zpočátku byl pokrok skutečně rychlý. Začínaly se rozvíjet takzvané expertní systémy, počítačové programy vybavené vědomostmi odborníků a schopné napodobit jejich rozhodování. Například systém MYCIN, vyvinutý počátkem 70. let na Stanfordově univerzitě, podle příznaků choroby a dalších indicií dovedl stanovit původce infekční nemoci a navrhnout léčbu. Zpravidla určoval diagnózu spolehlivěji než lékařští experti ze Stanfordu, za určitých situací však selhával, narážel na fundamentální překážky, které nebylo možné překonat prostým zvýšením výpočetní kapacity. V praxi se nikdy nerozšířil.

Postupně začalo být jasné, že sázka na hrubou výpočetní sílu a tradiční logiku k asimovskému robotu nepovede a že cesta vpřed vůbec nebude přímá. Důležitou vlastností lidského mozku je totiž schopnost učit se, a tu tehdejší roboti do vínku nedostali. Vědci si uvědomili, že se budou muset inspirovat v přírodě a – obrazně řečeno – „poslat roboty do školky“. Vznikl směr, kterému se od té doby říká „nová umělá inteligence“.

Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vyjde v pondělí 1. 11. 2010.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].