Chtěl bych doplnit dobře napsaný esej z pera Andrzeje Stasiuka několika postřehy i z českého a trochu osobního úhlu pohledu.
Pro mne jako pro (snad) stále mladého historika, který se věnuje genocidám v moderních dějinách a který pracuje na disertaci o Polácích a jejich postojích k vyvražďování Židů za války, evokuje zmínka o táboře v Belžci několik skutečností. Kdybych byl dosti cynický a nebral v úvahu historický kontext, mohl bych se na tomto místě zmínit o „českém podílu na holocaustu“. Mám v této souvislosti na mysli několik tisíc českých Židů, kteří byli deportováni do východopolských ghett v blízkosti právě Belžce. V pramenech z míst jako Izbica lze nalézt slova uznání pro „Čechy“, kteří se zde snažili kupříkladu uplatnit jako lékaři a „žít“ společně se Židy polskými, a to i přes velkou kulturní i jazykovou hráz. O „Češích“ zde lze nalézt i zmínky v silně negativním smyslu, kdy se část českých Židů spolupodílela v řadách tzv. „židovské policie“ na deportacích právě do Belžce. Lze se jen domýšlet, za jakých okolností k tomu docházelo a jakým osobním dilematům museli čelit tváří v tvář nepředstavitelnému. Nakonec sami bez výjimky se svými rodinami v Belžci zahynuli.
Druhou asociací je možná banální detail, jenž mi, nevím proč, utkvěl v paměti z doby studia materiálů pocházejících z varšavského ghetta. Z písemností, které obsahuje tzv. Ringelblumův archiv, vyplývá, že těsně před velkou deportací Židů z Varšavy do Treblinky během léta 1942 se do ghetta dostala zpráva, že na železniční trati Krakov–Lvov chodí vlakem při průjezdu Belžcem průvodčí a nabádá cestující k „zavření oken, aby nebyl cítit zápach z pálených Židů“. Mimochodem, do Treblinky dorazilo z českých zemí 19 a půl tisíce lidí. Vrátili se dva.
Tomáš Vojta, doktorand IMS FSV UK
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
