Cílem není cítit se dobře. Copak chcete mít na náhrobku „prožil pohodlný život“?

Mluvíme spolu den poté, co byl Donald Trump zvolen prezidentem USA. Hodně lidí může cítit pocit beznaděje. Prezidentem nejmocnější země světa se stane člověk, který byl odsouzený za podvod a shledán vinným ze sexuálního zneužití, jenž zároveň svojí výhrůžnou rétorikou a návrhy na masové deportace či likvidaci kritiků připomíná fašistické lídry. Vy se zabýváte logoterapií, tedy terapií založenou na hledání smyslu života. Může v takové chvíli člověku trpícímu pocitem beznaděje pomoci?

Logoterapie je formou psychoterapie, není tu od toho, aby zasahovala na území politiky nebo náboženství, to je časté nepochopení. Zároveň ale bere vážně hodnoty, které člověk vyznává. Hodnoty nepovažuje za jakousi nadstavbu, která jde odsunout stranou. Zatímco třeba známý psycholog Abraham Maslow říkal, že nejdříve potřebujeme naplnit základní potřeby, tedy být v bezpečí, mít dostatek jídla, a až poté si můžeme dopřát luxus zabývat se hodnotami či politikou, můj dědeček Viktor Frankl řekl, že hodnoty jsou klíčové. Otázkou, proč tu jsem, podle jakých hodnot chci žít a které hodnoty chci hájit, co jsou věci, které chci změnit a přesahují mé základní potřeby, tím ve skutečnosti musím začít. To má totiž přímý vliv na naše duševní a fyzické zdraví. Když vím, za co bojuji a jak k tomu mohu přispět, pak žiji ve stavu napětí. 

Byla doba, kdy se tvrdilo, že lidé nepotřebují tohle napětí. Ale Frankl řekl, že lidé jsou naopak k tomuto napětí stvořeni. Kdyby tu nebylo, zbláznili bychom se, upadli bychom do deprese, nebo bychom vytvářeli nesmyslné napětí pomocí drog, adrenalinových zážitků, nakupování či bezuzdného sledování seriálů. Ale napětí, které vzniká při následování smysluplného cíle, je přesně to, co potřebujeme. Člověk, který využívá své schopnosti a možnosti k tomu, aby dosáhl hodnot, kterým věří a jde si za nimi, je nezastavitelný a neuvěřitelně odolný. Slovo odolnost je dnes trochu zprofanované, ale můj dědeček už před sto lety řekl: usilujte o smysluplný cíl. Nikdy vás to nezahltí, nikdy to nebude příliš snadné. Takže pokud se teď někdo cítí skleslý výsledkem amerických voleb a navštíví logoterapeuta, odejde spíše s větším napětím, než cítil předtím. A třeba se rozhodne stát politicky aktivním, protože si řekne, že chce udělat něco pro obhajobu svých hodnot.

Takže lidé, kteří jsou dnes v USA i jinde ve světě na místě poražených, jsou na tom z psychologického hlediska vlastně dobře?

Ideálně ano, mají za co bojovat. Nezapomeňme ale, že výsledek voleb vzešel z demokratického procesu. Jako někomu, kdo pochází z rodiny přeživších holokaustu, mi vadí časté přirovnávání té druhé strany k fašistům. Připadá mi to nevkusné. Když vyhrála strana, kterou jste nevolil, tak to je něco, co patří k demokracii. Takže se dejte dohromady a máte čtyři roky na to, abyste věci změnili.

Co teď dává smysl vám?

Mým hlavním úkolem je momentálně vyučování logoterapie. Učím ji on-line.

Tři metody

Jaký vliv na vaše uvažování o smyslu života má skutečnost, že jste vnukem slavného psychoterapeuta Viktora Frankla, který věřil, že snaha o smysl je hlavní hnací silou člověka?

Frankl se zabýval lidskou povahou, což je něco, co se týká nás všech. Já mám možná výhodu, že se díky rodinné příslušnosti mohu s jeho učením snáz seznámit. Věci, které říkal před více než sto lety, jsou dnes potvrzené vědou a výzkumem. V jeho době bylo ale mluvení o smyslu v terapii vnímáno s velkým odporem. Tvrdilo se, že smysl patří do oblasti náboženství, ne do psychologie. To se od té doby změnilo.

Tady je asi třeba zmínit, že Viktor Frankl působil jako terapeut v meziválečné Vídni, kde předtím vznikly dvě slavné školy psychoterapie: Sigmunda Freuda, který tvrdil, že člověka pohání především touha po slasti, a Alfreda Adlera, podle nějž je to naopak touha po moci. Váš dědeček, který byl žákem Freuda i Adlera, ale přišel s tím, že člověka žene touha po smyslu. To se dnes nezdá jako převratná myšlenka, lidé přece vždycky hledali smysl. V čem tedy byl objev vašeho dědečka nový?

Nebylo to vůbec nic nového, do té doby to ale v oblasti psychologie a psychoterapie chybělo. Jak jste zmínil – podle Freuda se člověk pouze snaží získat v životě co nejvíce potěšení, a i když Adler naproti tomu oceňoval důležitost komunity kolem nás, abychom se cítili oceňovaní druhými a našli své místo, stále to bylo o egu. Frankl řekl ne, ego do toho nemíchejte. Zdravého člověka až tolik nezajímá zaobírat se sám sebou. Člověk je v jádru bytostí, která vidí smysl v lidech a činnostech, které miluje. Člověk, který miluje nějakou činnost, je do ní tak ponořený, že nemyslí sám na sebe. To je přirozený stav, který vidíme u dětí, když si hrají. Stejně tak třeba herec, když je plně ponořený do představení, zapomene sám na sebe. Tenhle stav psychologové později popsali jako flow. Je to stav, kdy člověk přeroste své ego. Zapomene i na to, že má hlad, protože dělá něco smysluplného. A Frankl řekl, že tohle je zdravý stav. Jsou samozřejmě situace, kdy musíme myslet na sebe, ale pak je zase třeba jít ven do světa a zase na sebe tolik nemyslet.

Když řeknete, že lidé jsou přitahováni touhou po smyslu, zní to spíše jako myšlenka než psychoterapeutická škola. Jak byste popsal tu metodu? Jak najdete smysl?

Logoterapie je škola, která nepřišla s mnoha metodami, a to z jednoduchého důvodu: lidé nejsou stroje. Člověk nefunguje tak, že když zmáčknete knoflíky A a B, tak výsledkem bude C. Zároveň je to částečně filozofie, takže je určená nejen pacientům s nějakými vážnými neurózami, ale i těm, kteří prostě jen hledají odpovědi po smyslu. Pro ty první zmíněné vyvinula tři metody, které lze snadno popsat.

První má název paradoxní intence a popíšu ji na případu, který řešil můj dědeček. Jeden jeho pacient trpěl strachem vyjít na ulici mezi lidi, měl panickou hrůzu, že padne k zemi a zemře. Dědeček mu řekl: Na vašem místě bych byl raději mrtvý, než abych žil s takovou hrůzou, chtěl bych to mít už za sebou jednou provždy. A řekl mu, ať si přeje, aby se to stalo. Pacient přišel o týden později jako vyměněný. Soustředil se na to, že to už chce mít za sebou, nahradil strach přáním. Protože se nemůžete něčeho děsit a zároveň po tom toužit.

Druhou metodou je dereflexe a říká, že když se příliš zaměřuji na své pocity a na to, jestli jsem šťastný, tak to je zaručený způsob, jak se začít cítit nešťastný. Nejde říci, nezabývejte se sebou samým, ale jako terapeut můžete říci: řekněte mi všechno, co se vám dnes stalo. Jako první vám na mysli vytanou všechny věci, které se pokazily. Ale co bylo dobré? Co se mohlo pokazit, ale nepokazilo? Usmál se na vás někdo ve vlaku? Přijel vlak včas? Když svou pozornost zaměříte tímto směrem, dostanete realističtější obraz skutečnosti. Zjistíte, že nebylo všechno špatně. Takže logoterapie usiluje o to přenést pozornost člověka k něčemu pozitivnímu. I když trpím a není mi dobře, ale co mohu udělat s možnosti, které mám? Třeba jsem doma na lůžku, ale mohl bych zavolat někomu blízkému.

A ta třetí metoda?

Třetí metodou je změna postoje a souvisí s tím, jak najít smysl v životě. První možnost je skrze aktivitu. Vy jste novinář, píšete, já terapeut, pomáhám lidem, když jste umělec, malujete. Zkrátka něco vytváříte. Další možnost je skrze prožitky. Třeba jste poprvé ve Vídni, a kdybyste se nedíval kolem sebe, ochudil byste se o spoustu zážitků. Ale pak jsou chvíle, kdy nemůžeme nic tvořit ani zažívat zkušenosti. Například u vážně nemocných lidí nebo u lidí na konci života. Co můžete dělat pak? Frankl řekl, že třetí cesta, jak dát životu smysl, je skrze životní postoj. Můžete se vždy rozhodnout, zda svůj stav přijmete, či ne. Stručně řečeno, otázka smyslu je, co lze v dané situaci najít. A postoj hraje obrovskou roli. Můžete si říci: nedostávám od života, co jsem čekal, tedy zdravé tělo a dlouhý život. Život ale není fér, někteří lidé to nedostanou. Jak na to zareagujeme? Lidský úspěch se neměří tím, jaké úkoly dostaneme, někteří dostanou lehké, někteří těžké. Ale úspěch je v tom, jak na to zareagujeme. Jsou lidé, kteří reagují příkladně na velmi těžké úkoly. Jsou to majáky lidskosti. Frankl často zmiňoval Jerryho Longa, který byl jako mladík nadějný sportovec, ale po nehodě skončil ochrnutý. Hodně lidí by si řeklo, že tím jejich život skončil, protože tohle nechtěli. Hodně ochrnutých lidí podlehne pocitu, že jejich život už nemá smysl, že už od něj nic nedostanou. Ale Jerry Long si řekl, že život nekončí. Mohl dýchat, myslet, byl chytrý. Řekl si, že není důležité, co může od života získat, ale co může ještě životu dát. Vystudoval vysokou školu a stal se psychologem.