Mlčeti zradu

Je mi líto, že začínám v novém roce temně, ale břemeno, které si neseme z loňska, nelze odhodit ani zapomenout. Uplynuly tři měsíce od útoku hrdlořezů z teroristické organizace Hamás na vojenské i civilní izraelské cíle. Mimořádně bolestnou úlohu v něm sehrálo systematické a bestiální sexuální násilí na ženách, znásilnění, vraždy, zohavování a pálení jejich těl. Za ty měsíce se nashromáždilo obrovské množství důkazů a výpovědí obětí; těla žen se zlomenými pánvemi či s hřebíky, noži nebo jinými kovovými předměty v genitáliích. Přeživší vyšetřovatelům vypověděla, jak byla jiná dívka hromadně znásilněna, pak ji jeden z násilníků zezadu chytil za vlasy a uřízl jí prso, se kterými si pak ostatní teroristé hráli. Není zjevné, zda byla dívka při vědomí, ale jistě byla živá. Pak šla z ruky do ruky, až ji jeden z mužů znásilnil a s kalhotami stále staženými ji střelil do hlavy. Těla izraelských žen se stala bitevním polem politické agendy.

Veřejně známé hlasy, které se hlasitě dovolávají vyšetření těchto zločinů – a koneckonců i nepřípustnosti sexuálního násilí coby nástroje boje –, pocházejí nikoli shodou okolností z muslimského prostředí: Masíh Alínežád, ženskoprávní aktivistka původem z Íránu, či Quanta Ahmed, britská lékařka, která se osobně účastnila ohledání těl obětí v Izraeli. Zarážející je však stále více ohlušující sborové mlčení mezinárodních organizací a skupin, které si boj za ženská práva vetkly do svých štítů. Jako by jejich empatie a solidarita byly vyhrazeny jen některým ženám. A pokud tyto subjekty nemlčí, pak zvěrstva teroristů zpochybňují, nebo rovnou naznačují, že si je oběti zasloužily, jako například v otevřeném dopise téměř 150 „předních feministických vědkyň“ (podepsaném např. Angelou Davis a Zillah Eisenstein), kde píší, že solidarita s izraelskými ženami by znamenala podlehnutí „kolonialistickému feminismu“.