Věda, samá věda

Přesně před rokem jsem s nervozitou čekal na výsledky grantové soutěže Evropské výzkumné rady (v anglické zkratce ERC). Místo zprávy o tom, jestli jsem uspěl, nebo ne, mi však nejprve přišla žádost, abych v příštích letech sloužil jako hodnotitel v panelu, jenž o projektech rozhoduje. Napsal jsem jsem, že děkuji za důvěru, ale že s odpovědí bych rád počkal, až bude rozhodnuto o mém grantu. Tím jsem si naběhl; když pak za pár dní přišlo z Bruselu kladné rozhodnutí, nedalo se už dost dobře říct ne.

  Dnes mám za sebou jak rozjezd svého projektu, tak celé jedno kolo hodnocení projektů cizích. Čekal jsem, že se v obou případech negativně projeví tak často omílaná bruselská byrokracie, ale byl jsem zklamán. Hned po podepsání grantové smlouvy se mi telefonicky ozvali dva milí chlapíci z ERC, Řek Georgios a Maďar Balazs. Ten první řekl – mám na starosti finanční stránku tvého projektu, jak ti můžu pomoct? Poté mi vysvětlil pár jednoduchých pravidel, kterými se financování projektů řídí, a to způsobem, který jsem pochopil i já, ekonomický diletant. A nakonec zdůraznil hlavní zásadu, že vše slouží úspěchu projektu, a že to je jediné pravidlo, jež není flexibilní. Ten druhý chlapík začal větou – mám na starosti vědecké aspekty a donedávna jsem pracoval ve stejném oboru jako ty, takže mě tvůj projekt příjemně nutí si osvěžit paměť. Načež jsme vedli hodinovou debatu o detailech našich výpočtů, o kterých jsem ani nepředpokládal, že budou někoho zvenčí zajímat. Celé to Balazs zakončil větou, která mě dostala – asi víš, že jsem nedávno na konferenci potkal tvou studentku, a ona mi princip vaší metody vysvětlila stejně dobře jako ty.