Knižní tipy

Handke si hraje

Žijí na předměstí nejmenovaného velkoměsta na břehu nejmenovaného moře – dívka, matka, otec. I doba je neurčitá, řekněme současnost. Dívka se ve skutečnosti nejmenuje Lucie, ale protože se v příběhu nechtěla jmenovat svým pravým jménem, je tedy Lucií. A v reálu jí není deset, nýbrž sedm, „ale pro příběh, který zažila, by měla být o něco starší“. To na první stránce píše Peter Handke a průběžně v té útlounké knížečce Lucie v lese s Čímsi ještě několikrát zcizí vyprávění o Lucii, její matce, jež je kriminalistkou a praktickou ženou, a otci zahradníkovi, který má třas, nesvede říct krátkou větu a často mizí v lese za jejich domem, přičemž se vždy navrací v dost zvláštním stavu. A když ojediněle s ním do lesa vyrazí i Lucie, je udivena, že se „neustále mýlí“. Společníky Lucie jsou bytosti zvané Tentononcy. Vyskytují se tu ovšem i uprchlíci, zatčení tatínka a cesta za ním do vězení. V textu, jehož originál vyšel roku 1999 s jedenácti jeho ilustracemi (ty česká edice neobsahuje), na pohled autor splétá pohádku. I dobrý konec tu vlastně je. Ovšem rozšifrovat ten příběh může dát zabrat nejen školákům. Rakouský nobelista nepřímo sděluje: jen se snažte, příběhy nebývají vždy jednoznačné. Však také maminka na konci říká: „Člověk nikdy neví.“ X Josef Chuchma