Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kontext

Pohled na Zemi z vesmíru vás změní

Vůbec ale není jasné jak

Strach není povolen. (Astronaut Bruce McCandless II při výstupu do vesmíru během letu raketoplánu Challenger,
únor 1984) • Autor: Photo12/Universal Images Group v
Strach není povolen. (Astronaut Bruce McCandless II při výstupu do vesmíru během letu raketoplánu Challenger, únor 1984) • Autor: Photo12/Universal Images Group v
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Když se William Shatner poprvé vrátil z kosmu, přemohly ho emoce. Tehdy devadesátiletý herec stál na zaprášeném trávníku v poušti západního Texasu, kde kosmická loď právě přistála. Psal se říjen 2021. Pár kroků od něj výskal nadšením Jeff Bezos, miliardář, který Shatnera na let ve své raketě Blue Origin pozval, nezdálo se ale, že by herec bouchání šampaňského příliš vnímal. Po tvářích se mu koulely slzy a to, co právě zažil, popisoval tichým hlasem. „Daroval jste mi nejhlubší prožitek, jaký si vůbec dovedu představit,“ říkal směrem k Bezosovi. „Je to něco naprosto mimořádného. Mimořádného. Doufám, že se z toho nikdy nevzpamatuju.“ S mužem, který v seriálu Star Trek ztvárnil kapitána Kirka, zacloumala jeho cesta natolik, že jeho projev po přistání trval déle než ony tři minuty, jež skutečně ve vesmíru strávil.

Shatner si podle všeho vychutnával jev, kterému mnozí profesionální astronauti říkají „efekt nadhledu“. Zažívají ho ti, kteří spatřili Zemi jako zářící planetu zavěšenou v inkoustově temném prostoru, jako oázu života v tiché prázdnotě. Zážitek je naplňuje naprostým úžasem. „Na tak fascinující pohled nemůže být nikdo dopředu úplně připravený,“ napsal v roce 1962 první americký astronaut na oběžné dráze Alan Shepard poté, co absolvoval podobnou cestu jako později Shatner.

Při pohledu na hedvábně jemná oblaka pod sebou, na kontinenty a oceány začali mnozí astronauti vnímat domovskou planetu a vztah lidstva k ní v úplně novém světle. „Najednou vypadá tak malá a křehká, tak nepatrná ve vesmíru, že ji můžete zakrýt pouhým palcem,“ popsal pohled ve svém vystoupení v roce 1974 Russell „Rusty“ Schweickart, který strávil v rámci mise Apollo 9 na oběžné dráze Země deset dní.

Michael Collins obletěl na palubě Apolla 11 Měsíc a věřil, že kdyby byl podobný prožitek dostupný i světovým vůdcům, zdánlivě neřešitelné politické spory by se staly minulostí. „Všechny ty zásadně důležité hranice by se rozplynuly, hlasité hádky by utichly,“ napsal astronaut ve své biografii Carrying Fire (Přináším oheň).

Pohled, k němuž nejsme předurčeni. (Astronaut Russell Schweickart, mise Apollo 9, březen 1969)
Pohled, k němuž nejsme předurčeni. (Astronaut Russell Schweickart, mise Apollo 9, březen 1969)

Gene Cernan, jeden z mála lidí, kteří kráčeli po měsíčním povrchu, si zoufale přál, aby mohl i zbytek lidstva spatřit to, co viděl on. „Kéž by se s krásou a smysluplností toho všeho mohl ztotožnit každý,“ prohlásil v roce 1985. „Světu by to nepřineslo život v utopii, byl by to ale zásadní zvrat.“

O tři desetiletí později nejsou ještě lety do vesmíru ani zdaleka dostupné všem. Na rozdíl od Cernanovy éry, kdy se za hranice atmosféry vydávali bez výjimky pouze profesionální astronauti, se dnes místo v kosmické lodi nabízí v rámci stále rostoucího kosmického turistického průmyslu – alespoň tedy těm, kteří si mohou dovolit zaplatit astronomickou cenu. Blue Origin vynesla od léta 2021 na hranice kosmu a zpět 31 pasažérů. SpaceX Elona Muska vyvezla až na oběžnou dráhu několik vesmírných turistů a tři z nich strávili více než dva týdny na Mezinárodní vesmírné stanici. Příští skupina turistů na SpaceX opustí svoji vesmírnou loď a vydá se na malou vesmírnou procházku.

Když tedy komerční vesmírné lety zlevňují a jsou stále běžnější, nabízí se příležitost otestovat v praxi Cernanův předpoklad, že pokud by efekt nadhledu zažil dostatečný počet lidí, mohl by se život na Zemi citelně zlepšit. Dost možná při tom zjistíme, že různorodější skupina cestovatelů popisuje svoji vesmírnou zkušenost odlišně než dříve astronauti. Co spatří tato nová generace, až upře z vesmíru pohled zpět k domovu?

Beze strachu

Termín efekt nadhledu začal v osmdesátých letech razit „kosmický filozof“ Frank White. Ten se sice nad Zemí nevznášel až ve vesmíru, dostatečně působivý výhled mu ale nabídly dálkové přelety letadlem. White pracoval pro Institut vesmírných studií, neziskovou organizaci založenou princetonským fyzikem Gerardem K. O’Neillem. Ten věřil, že lidé budou jednou žít uvnitř vesmírných stanic, na nichž budou simulovat podmínky života na Zemi. (O’Neillovy přednášky navštěvoval i mladý Jeff Bezos. Založil poté Blue Origin proto, aby tuto teorii změnil v realitu.) Když letěl White z východního pobřeží na západ, nad americkými horami, pouštěmi a pláněmi, napadlo ho: lidé, kteří budou žít ve vesmíru, budou mít před sebou takový pohled neustále. „Budou vidět, jak všechno souvisí se vším, že to, co se lidem na Zemi jeví jako ,svět‘, je ve skutečnosti pouze malá planeta ve vesmíru,“ napsal později.

Při hledání dokladů své teorie začal White zpovídat astronauty s tím, že právě oni se podobají takovým budoucím obyvatelům vesmírných stanic. Na počátku osmdesátých let už měly za sebou cestu do kosmu desítky astronautů. Mnozí své zážitky popsali v rozhovorech a vzpomínkách, nikdo se jich ale na smysl toho, co zažili, důkladně nevyptával.

White zjistil, že pohled na planetu z dáli neproměnil každého. Mezi těmi, které zasáhl, však White nalezl společné motivy, a ty popsal v knize TheOverview Effect (Efekt nadhledu), jež vyšla v roce 1987. Astronauti po takovém zážitku vnímali slabší pocit přináležitosti ke konkrétní zemi, který vystřídal silnější vztah k ostatním lidským bytostem. Cítili také novou vazbu se svou domovskou planetou, jediným známým zdrojem života v jinak nepřátelském kosmu. Země na ně se svou těkavou atmosférou působila křehce a volala po starostlivé péči.

Tato verze popisovaného efektu vstoupila do povědomí veřejnosti a s nadcházejícími roky ji upevňovaly další knihy nebo dokumentární filmy o americkém kosmickém programu. Vesmírný zážitek v tomto podání funguje jako jakési zvláštní pomrkávání kosmu směrem ke každému, kdo má odvahu vydat se za hranice Země.

Jak ale píše historik výzkumu vesmíru na Chicagské univerzitě Jordan Bimm, efekt nadhledu je stejnou měrou kulturní jako nebeský fenomén. Jedná se o příběh, který vyprávějí lidé a jehož podobu ovlivňuje celá řada pozemských okolností. Vznikl například v éře, kdy astronauty NASA tvořila homogenní skupina bílých mužů s technickým vysokoškolským vzděláním a armádními zkušenostmi. Tito muži byli produkty svého výcviku a své doby. Vesmírné lety představovaly novou kapitolu dobývání a vyžadovaly specifickou formu mentální i fyzické odolnosti.

Došel k názoru, že se lidé nakonec vzájemně povraždí, nikdy to ale neřekl veřejně.

Potřeba tento typ odolnosti neustále dokazovat pak ovlivnila jazyk, jakým astronauti popisovali své vesmírné zážitky. Jak napsala v roce 1994 zkušená psychiatrička Johnsonova vesmírného střediska NASA Patricia Santy, „vyjadřování emocí, jako je strach nebo smutek, bylo považováno za projev slabosti“. Pokud například pohled na Zemi opuštěnou v temnotě vzbuzoval v srdcích astronautů podobné pocity, nechávali si je pro sebe, aby neohrozili svou nominaci na příští misi.

A pokud astronauti toužili vyjádřit třeba prožitek velkolepé vznešenosti, volili k tomu explicitně náboženskou terminologii. Cernan tak například prohlásil: „Jenom odsud můžete spatřit hranice přírody, hranice, jež stvořil Bůh.“ To odráží jednotně křesťanská kulturní východiska astronautů, zároveň ale také pozadí studené války, na němž se americké vesmírné mise odehrávaly. „Je tu citelný přístup ve stylu my versus oni,“ vyprávěla mi Deana Weibel na Státní univerzitě Grand Valley v Michiganu. „My jsme ti, na jejichž straně stojí Bůh.“ První sovětští kosmonauté také popisovali krásu Země při pohledu z kosmu, nespojovali ji ale s vyšší mocí.

Nad vesmírnými lety se také vznášel přízrak jaderné války. V éře, v níž spolu dvě supervelmoci soupeřily v konfliktech na celé planetě, byla úvaha o světě postrádajícím hranice obzvlášť překvapivá. V někom takový pohled vyvolával naději, Schweickart se přistihl, že si přeje, aby mohl vzít aktéry „z obou stran“ konfliktu a žádat je, aby svět vnímali z této nové perspektivy: „Jen se podívejte! Na čem vlastně záleží?“

Jiní nicméně neviděli příslib míru, spíše náznaky zkázy. Deana Weibel, která pro svůj výzkum vede s astronauty anonymizované rozhovory, se mi svěřila, že jeden z respondentů začal být při prvním pohledu z okénka raketoplánu „skálopevně přesvědčený, že se během 500–1000 let vzájemně vyvraždíme“. Nikdy to ale neřekl na veřejnosti.

Smutný pohled

Sonda SpaceX, v níž cestují na Mezinárodní vesmírnou stanici profesionální astronauti, působí elegantně a futuristicky. Firma ji před prvním turistickým letem ještě vybavila velkým skleněným oknem ve tvaru bubliny. Takto stvořená kupole nabízí turistům rozmáchlý a ničím nerušený výhled do kosmu, včetně planety, kterou nechali za sebou. Efekt nadhledu se tak vlastně mění v placenou součást programu.

A co tedy první turisty napadalo? Mnozí z nich se na Zemi vrátili se svědectvím, jež skutečně připomínalo tradiční líčení. „Je to velmi emocionální, změní vás to,“ svěřila se mi Sharon Hagle, filantropka, jež cestovala na Blue Origin. „Vidíte zakřivení (Země), vidíte formace oblaků a uvědomíte si, jak maličký svět ve skutečnosti je.“

Jiní nabídli nové úhly pohledu. Sian Proctor, geoložka a umělkyně, jež strávila na oběžné dráze v roce 2021 několik dní, mi vyprávěla, že i když očekávala často popisovaný pocit emocionálního propojení s planetou, nejvíce ji nakonec zaujalo světlo, jež Země vyzařuje. „Být tam nahoře ponořen do pozemského světla, zatímco plujete vesmírem – nic lepšího neexistuje,“ popisovala. Proctor je teprve čtvrtou černošskou ženou, která kdy letěla do kosmu. Na oběžné dráze Zemi také malovala a zobrazila přírodní divy planety, jako by vycházely z mysli stvořitelské bytosti, již nazvala AfroGaia.

Hayley Arceneaux, zdravotní asistentka, která letěla společně se Sian Proctor, viděla planetu v kontextu své profese a obtíží, jež způsobuje existence lidských hranic ve zdravotní péči. „Byl to sjednocující zážitek, také mě to ale donutilo přemýšlet nově o rozdílech ve zdravotní péči. Jak je možné, že někdo narozený na jedné straně planety má naprosto jiné vyhlídky než člověk na opačné straně,“ napsala ve své nedávno vydané knize. „Viděla jsem všechny země najednou a více než jindy jsem z toho měla pocit nespravedlnosti, ošklivosti, jež existuje uvnitř vší té krásy.“

Někteří turisté své zážitky popsali způsobem, který je na hony vzdálený vznešeným slovům, jak je známe z minulosti. Wally Funk je zkušenou pilotkou a na cestu na hranice kosmu se vydala s Bezosem v roce 2021. „Myslela jsem, že uvidíme celý svět, ale nebyli jsme dostatečně vysoko,“ prohlásila po přistání.

Jared Isaacman, miliardář, který si pronajal jeden let na SpaceX pro sebe a tři své kolegy, vyprávěl, že raději pozoroval, jak se z temnoty vynořuje Měsíc. Náš domov „vypadal tak, jak byste očekávali, že vypadat bude. Je to ta velká, modře zářící koule, která se jmenuje Země,“ dodal. Co bylo pro Alana Sheparda úplně nové, je dnes vlastně důvěrně známé a očekávatelné. Snímek zářící modré koule na Instagramu může být s rozvojem vesmírné turistiky časem stejně banální jako dnes selfie u nekonečného bazénu.

V modravém světle planety spatřil každý něco úplně jiného. (Shora vesmírní „turisté“ Hayley Arceneaux, Chris Sembroski a Sian Proctor během letu v sondě SpaceX, září 2021) • Autor: Profimedia
V modravém světle planety spatřil každý něco úplně jiného. (Shora vesmírní „turisté“ Hayley Arceneaux, Chris Sembroski a Sian Proctor během letu v sondě SpaceX, září 2021) • Autor: Profimedia

Pokud jde o samotného Shatnera, ten sice po přistání pronášel povědomá slova, zároveň svůj zážitek ale vylíčil v mnohem temnějších tónech než veřejně kterýkoli z astronautů před ním. V nedávno publikovaných vzpomínkách napsal, že ho při pohledu na Zemi ovládl „zdrcující smutek“.

Shatnerovi jsem zavolala a zeptala jsem se ho, jak se mění jeho chápaní prožité zkušenosti. „Trvalo mi několik hodin strávených o samotě, než jsem pochopil, že to, co cítím, je žal a že je to smutek za planetu Zemi,“ vysvětlil mi. Původně očekával, že se bude kochat nádherným výhledem, místo toho mu ale pohled na Zemi připomněl, že je naše planeta v ohrožení, především v důsledku klimatické změny. Dodal, že ho zmíněný žal dodnes neopustil. „Je mi do pláče, jenom když se o tom s vámi bavím.“

„Jsou dny, kdy v sobě dokážu sebrat více optimismu,“ řekl mi, ale teď právě četl článek o tom, kolik částeček plastů dnes životní prostředí obsahuje. „Zastihla jste mě v okamžiku, kdy nemám vůbec žádnou naději,“ řekl mi.

Těžko říct

Efekt odstupu je sice silný, časem ale přece jenom vyprchá. Na jeho místo se vrátí zemská přitažlivost a každodenní povinnosti.

„Život vám víc nedovolí,“ vyprávěl mi bývalý astronaut NASA Doug Hurley. „Jako většina Američanů, i my musíme pracovat, vydělávat peníze a starat se o rodinu.“ Jeho žena, Karen Nyberg, je také astronautkou. Zeptala jsem se jí tedy, zda spolu vedli hlubší rozhovory o tom, jak je pohled na Zemi oba změnil. Odpověděla, že nejspíš ano, ale že si na žádný takový konkrétní rozhovor nedokáže vzpomenout.

Katya Echazarreta, která se zúčastnila letu Blue Origin v roce 2022, se mi svěřila, že cítí odpovědnost sdílet svůj zážitek s veřejností, i když jeho naléhavý efekt časem slábne. „Pocházím z prostředí, které má velmi slabé zastoupení,“ upozornila mě žena, jež byla první osobou americkomexického původu ve vesmíru. „Nejtěžší vlastně bylo odpovídat tisíckrát a tisíckrát na stejnou otázku a snažit se přitom udržet to původní vzrušení.“

Bývalý astronaut Chris Cassidy létal na raketoplánech a spatřil při tom plameny šlehající z amazonské džungle. Vyprávěl mi, že mu pohled na ně zpřítomnil hrozbu klimatické změny a že z něj učinil „lepšího obyvatele planety“. Samotný pohled na Zemi ho ale „nijak zásadně nezměnil“. „Nejsem kvůli tomu lepší táta, lepší kamarád nebo lepší manžel,“ svěřil se mi.

Michael Collins kdysi prohlásil, že „nejlepší posádka pro lety na lodi Apollo by se skládala z filozofa, kněze a básníka. Ti by se ale bohužel při pokusu řídit kosmickou loď zabili.“ Dnes by podobné trio mohlo cestu do vesmíru snadno vykonat, pokud by byl někdo ochoten podobný výlet zaplatit. Každý z nich by se ale možná vrátil s jiným názorem na to, co pro něj znamenal pohled vyhrazený dříve pouze bohům. Možná úžas, možná zoufalství nebo možná pouhé pokrčení ramen.

Let do vesmíru zahltí lidské smysly, ať jste profesionál nebo turista. Lidé se vyvinuli k životu na Zemi a nikoli, aby se nad ní vznášeli. Ti z nás, kteří se vydávají do kosmu, vidí v jistém smyslu něco, co nikdy spatřit neměli. Jediným zobecnitelným rysem takového zážitku pak ale může být skutečnost, že ho lze jenom obtížně vyjádřit. Astronaut Walter Schirra tak v roce 1962 hlásil z oběžné dráhy dolů na Zemi Johnu Glennovi, který sám obkroužil planetu o několik měsíců dříve: „Tohle je docela těžké popsat, co? Že, Johne?“

© 2022 The Atlantic Media Co., as first published in The Atlantic magazine or on Theatlantic.com (as applicable). All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 4/2023 pod titulkem Pohled na Zemi z vesmíru vás změní