Podpis za čtyři miliardy

Dva dny před koncem letních prázdnin zazvonil šéfovi politického odboru Pražského hradu Tomáši Lebedovi mobil a ze sluchátka se ozval hlas lidoveckého ministra práce Mariana Jurečky. Místopředseda vlády si chtěl zjistit, jak se prezident postaví k zákonu o předčasných důchodech. Ministři na jeho definitivní schválení hodně spěchali, potřebovali, aby ho Pavel ratifikoval do konce srpna. Kdyby to udělal až v září, pak na základě propočtů vlády hrozilo, že si do konce měsíce stihne požádat o předčasnou penzi deset tisíc lidí ještě podle starých – pro státní kasu velmi nevýhodných – pravidel, a to bude do budoucna ve veřejných financích znamenat další čtyřmiliardovou sekeru.

Už teď je tlak na rozpočet enormní. Hospodaření vlády skončilo o prázdninách na rekordním schodku 214 miliard, ekonomové očekávají do konce roku další propad. Do toho přicházejí další dramatické zprávy: Nejvyšší kontrolní úřad oznámil, že Česko je nejrychleji se zadlužující země v Evropské unii, veřejný dluh loni vzrostl o více než 430 miliard a přiblížil se k hranici tří bilionů. Češi ruku v ruce s tím rekordně chudnou, reálná mzda se propadla posedmé v řadě čtvrtletních měření za sebou. Vláda proto dělá škrty, kde může, aby měla peníze na základní obsluhu státu, hodí se jí každá miliarda – a právě několik jich měly uspořit přísněji vyměřované, veřejností značně oblíbené předčasné důchody.

Jednou z novinek mělo být, že už nepůjde nastoupit do předčasného důchodu pět let před začátkem toho regulérního, ale jen tři, a že výměra předčasné penze bude po stránce financí výrazně méně výhodná než řádný důchod. Vláda doufala, že tím od dřívějšího odchodu z práce odradí většinu zájemců, a pomůže jí to tak k záchraně veřejných financí. „Předpokládám, že ano,“ říkal optimisticky v polovině srpna do médií ministr Jurečka na otázku, zda si myslí, že prezident věc do vládou stanoveného termínu podepíše.

Čas ale plynul a Jurečka stále tápal, proto vytočil číslo na Hrad. Příběh jednoho prezidentského podpisu pod klíčovým ekonomickým zákonem, který nakonec přišel jindy a v trochu jiné podobě, než vláda očekávala, poskytuje vzácný vhled do toho, jak se v Česku – a možná i jinde – dělá politika.