Evropské limity odvahy

První hodiny a dny po událostech z 11. září evropští spojenci jako jeden muž vyjadřovali solidaritu USA: jsou prý připraveni stát po boku Američanů na bitevním poli. Jak začal usedat prach nad Manhattanem, získaly výroky evropských politiků jemné odstíny. Nikdo z nich sice nezpochybnil oprávněnost chystané odvety, bezvýhradná podpora Spojených států už ale narazila na svoje limity. Nejpevnější proamerický postoj zaujala už tradičně Británie. Tony Blair bezezbytku přesvědčil George W. Bushe, že Britové jsou hlavním spojencem USA v Evropě. Jako první evropský státník po teroristických útocích nicméně do Washingtonu dorazil Jacques Chirac.

Kromě vyjádření soustrasti Francie s sebou přivezl vysvětlení evropského pohledu na věc. Nechme nyní stranou tradiční politiku Francie, která velí nebýt ve stínu USA, ale pokud možno se co nejvíce zviditelnit. Chirac přesvědčoval Bushe, že je důležité, aby Američané nepodnikli vojenskou akci sami. Ta pak musí být přiměřená a zacílená na skutečné podezřelé. Evropané se totiž obávají, že by masivní americká odveta mohla vést k humanitární katastrofě a novým teroristickým útokům, jejichž terčem by se mohla stát bližší, evropská města. Jak Chirac, tak Schröder či belgický premiér Guy Verhofstadt také varovali, aby se vojenská operace nestala paušálním potrestáním zemí, které jsou na americkém seznamu států podporujících terorismus, aniž by Američané předložili důkazy k ospravedlnění odvety. To by podle nich navodilo dojem, že jde o válku proti islámu, čemuž chtějí evropské země se svými miliony muslimů zabránit.

Obavy Evropanů vyrůstají ovšem i z méně vznešených kořenů. V roce 1991 se Francouzi beze slova zařadili do protisaddámovské linie, stejně tak na jaře 1999 vzlétli společně s Američany nad Srbsko. Nepřítel byl v obou případech jasný. Představme si ale hypotetickou situaci podzimu 2001: Američané zaútočí na Irák s tím, že jde o známého sponzora terorismu, ale nepředloží přesvědčivé důkazy, že za událostmi v New Yorku a Washingtonu stojí Saddám Husajn. Těžko říci, jak by v takové situaci reagovala třeba Francie, která si brousí zuby na iráckou ropu, a třebaže embargo OSN na Irák stále trvá, už vyslala do Bagdádu „na obhlídku“ skupinu poslanců. Evropské státy měly a mají mnohdy odlišné zájmy a potřeby než jediná supervelmoc a tomu přizpůsobují svou diplomacii. Nyní balancují na tenkém laně mezi loajalitou vůči USA a uchováním si dobrých vztahů v různých oblastech. I proto se matadoři evropské diplomacie vydali do Sýrie, Íránu, Saúdské Arábie a dalších zemí s cílem získat je do mezinárodní koalice proti terorismu.

Na evropském odrazu událostí v USA je zajímavý ještě jeden moment. Lídři EU se relativně rychle sešli a prohlásili, že členské státy včetně těch neutrálních jsou připraveny podílet se na vojenské odpovědi teroristům. To přivedlo mnohé komentátory k myšlence, že snad konečně začala fungovat společná zahraniční a bezpečnostní politika Unie. Pravda je, že s tím, jak se Spojené státy budou více soustředit na zajištění obrany svého vlastního území, se závislost Evropanů na amerických zbraních a zpravodajských systémech obnaží v celé své nahotě. Evropské země by tudíž mohly projít svoje vojenské rozpočty a pokusit se o trochu soběstačnosti. Tentokrát už není na co čekat. Letadla, která se roztříštila o newyorská „dvojčata“, dokonale předvedla, že investice státu do zajištění bezpečnosti svých občanů a těsná spolupráce s partnery nejsou zbytečný luxus.