Před šedesáti lety, 28. srpna 1963, stanul Martin Luther King na schodech Lincolnova památníku ve Washingtonu. Mluvil pouhých šestnáct minut, přesto jeho projev, přenášený rozhlasovými i televizními stanicemi, vstoupil do dějin. Dodnes jej známe pod jménem I have a dream (Mám sen), což byla slova, kterými tento baptistický kazatel, vynikající rétor a jeden z nejvýznamnějších bojovníků za práva černochů svoji krátkou řeč frázoval. Jeho sen se týkal budoucnosti Ameriky, kdy „synové bývalých otroků a synové bývalých majitelů otroků budou schopni sedět společně u stolu bratrství“, kdy jeho čtyři děti nebudou posuzovány „podle barvy pleti, ale podle svého charakteru“.
„Před sto lety podepsal velký Američan, v jehož symbolickém stínu dnes stojíme, dekret o zrušení otroctví. Tento významný dekret přišel jako velký maják naděje pro miliony černošských otroků, kteří byli sežehnuti v plamenech ničivé nespravedlnosti. Ale ani o sto let později není černoch stále svobodný. O sto let později je život černochů stále ochromen okovy segregace a řetězy diskriminace. O sto let později žije černoch na osamělém ostrově chudoby uprostřed obrovského oceánu materiálního blahobytu. O sto let později černoch stále strádá v koutech americké společnosti a ocitá se v exilu ve své vlastní zemi. A tak jsme sem dnes přišli, abychom hlasitě vykřičeli tento ostudný stav. V jistém smyslu jsme přišli do hlavního města naší země vyinkasovat šek. Dnes je totiž zřejmé, že pokud jde o její barevné občany, Amerika tuto směnku nesplatila,“ zahájil King svůj projev.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
