Normalizace jako nehoda

Nejdřív televizní seriál Volha o tom, jak normalizace zrodila oportunistu Standu Pekárka, teď kauza (vzdané) kandidatury Roberta Fremra, který v osmdesátých letech soudil emigranty i StB zmanipulovaný případ, na soudce Ústavního soudu. Obojí vrátilo do debaty normalizaci jako otevřenou, podebranou kapitolu tuzemských dějin i paměti. Není to poprvé. Normalizace a co z ní v nás zůstalo, řešil i na stránkách Respektu ve svém komentáři Richard Štencl na konci srpna 1994, k pětadvacátému výročí, kdy komunistický režim „potlačil poslední odpor“.

„Je v Česku zvykem, že uzlové body naší novodobé historie označujeme názvy měsíců. Srpen je vyhrazen pro sovětskou okupaci v roce 1968. Můžeme ho však považovat za přelomový ještě v jiném smyslu. Jednadvacátého srpna 1969 se moc vypořádala s posledním záchvěvem odporu. Za pomoci armády a Lidových milicí potlačila spontánní lidové demonstrace. Normalizace se stala realitou – od této chvíle už režim neměl zapotřebí zabezpečovat své fungování podobnými metodami. A fungoval dvacet let. Můžeme si položit otázku, co nám celé období normalizace přineslo, respektive jaký význam má nebo může mít tato dvacetiletá zkušenost pro dnešek a budoucnost. Podíváme-li se na normalizaci z hlediska dnešního budování kapitalismu, budeme moci konstatovat, že některé předpoklady našich dnešních úspěchů leží právě v normalizaci a že nás jaksi mimoděk vybavila řadou pozitiv: Strana se definitivně zdiskreditovala a přišla o jakýkoli reformátorský potenciál, lidé se poměrně důkladně vyléčili z iluzí o socialismu, ať s lidskou tváří nebo bez ní, i o třetích cestách. V národě se rovněž upevnil soubor obtížně definovatelných vlastností, které způsobují, že se mu dobře vládne a že ani dnes nedělá při transformaci žádné větší problémy: přizpůsobivost poměrům, ochota chápat, co je politická „nutnost“, rozumný a pragmatický realismus.