Když to není složité a jste za to chváleni, tak to jsme velmi snadno hodní a dobří

Film Hranice získal v sobotu Českého lva za mimořádný počin v oblasti audiovize. Připomínáme rozhovor s jeho režisérkou:

Kdy jste si uvědomila, že chcete o polsko-běloruské hranici natočit film?

V momentu, kterým to celé v létě 2021 začalo a který byl úplně nesrozumitelný a absurdní. Polsko už od jara tušilo, že se něco divného děje, že Lukašenka a Putin využívají migranty jako politickou zbraň, ale zlomové byly události z léta toho roku nedaleko vesnice Usnarz Górny, kde mezi polskou a běloruskou hranicí uvízla skupina třiceti lidí. Je tam takový pás, několik desítek metrů široký, byli to hlavně Afghánci. Bělorusové je nechtěli pustit zpátky a Poláci pustit dál. Tábořili tam, všem na očích, nikdo k nim nemohl a oni tam uvízli na několik týdnů.

Čím tohle pro vás bylo zlomové?

V chování polské pohraniční stráže a státu. A v našem pohledu na ně. Jen na vysvětlenou, do té doby byli pohraničníci nejvíc respektovaná uniformovaná služba v Polsku. S vojáky a s policií lze mít nějaký vnitřní problém. S pohraničníky jen těžko. A ti bělověžští se ke skupině, kterou jsem zmiňovala, zpočátku chovali lidsky a slušně. Nepustili je dál – ale nosili jim vodu, jídlo, nějaké léky. Po pár dnech zjevně přišel politický příkaz a jejich chování se naprosto změnilo. Žádná pomoc. Žádný přístup k nim. Naprostá tvrdost. Mluvčí, která jeden den mluvila pravdu, druhý den zjevně a prokazatelně lhala. Takhle zpětně viděno není překvapení, že o pár týdnů později vyváželi rodiny do močálů a urostlí muži házeli ženy přes žiletkový plot na běloruské území. Mimochodem, tahle skupina migrantů jeden den zmizela. Nikdo dodnes neví kam.

Změnil se pohled váš, pohled polské společnosti, pohled místních?

To má několik vrstev. Mě a mnoho, mnoho lidí tahle schopnost státu lhát a jeho sadismus překvapily. Rychlost, s níž k tomu sklouzl. U místních to je zajímavé. Skoro každý někoho z pohraniční stráže zná, kamaráda, příbuzného. Vidět tohle jednání zvenčí, že to dělají nějaké „služby“, je jedna věc. Když to dělají lidé, které znáte od dětství, to je něco jiného. Část lidí jim přestala věřit a velmi rychle je přestali volat, když narazili v lese nebo na kraji vesnice na migranty, protože věděli, že jim nepomůžou, že jim ublíží.

Ale velká část nikoli a za postupem státu stojí, i když všichni vědí, co se na kraji lesa odehrávalo. Čím to podle vás je?

Kraj, kde se vše odehrává, Polesí, má zvláštní historii. Je hodně tradiční, náboženský. Dějiny tady byly kruté a lidé tu jsou hodně uzavření. Myslím, že trauma světové války a vraždění je tu stále cítit. A místní lidé nehráli jen dobré role, mnoho z nich udalo prchající Židy nebo sousedy, kteří Židy schovávali. Je to prostě zatížený kraj, je tu nevypovězená a nevyřešená paměť. Vyvolat nedůvěru a strach z nějakých nebezpečných cizích tu bylo pro vládní politiky snadné. Náš premiér Mateusz Morawiecki je cynik a říká takovým situacím „politické zlato“. A šli si pro něj velmi primitivní a skoro neuvěřitelnou cestou, tvrdili, že uprchlíci jsou nejen Putinovi spojenci, ale i pedofilové a zoofilové.

Je pro vás historická paralela s druhou světovou válkou podstatná?

Vůbec to nechci srovnávat s holokaustem. Ale jde o mechanismus. Heleďte, já o holokaustu natočila tři filmy, je to součást mé rodinné historie. Intimně to znám. Takže obrazy, jak policie někoho veze kamsi na náklaďáku, jak se slušní kluci v uniformách mění v sadisty, jak se za vesnicemi plíží lidé s vystrašenýma očima, samozřejmě něco rozezní.

Politické zlato

Jak těžké je v dnešním Polsku natočit kritický politický film? V Hranici je citován současný ministr vnitra Mariusz Kamiński. Jedna z postav hodně sprostě nadává na zcela konkrétní vládní politiky. Hranice je hraný film, ale v jistém ohledu už se skoro dotýká dokumentu.

To se ještě ukáže, film není hotový a pořád existují způsoby, jak jeho vznik když ne zakázat, tak zkomplikovat. Státní finance jsou ve filmovém průmyslu velmi důležité, přímo i nepřímo. Vláda a její lidé toho mohou využít. Já jsem o státní pomoc samozřejmě ani nežádala, věděla jsem, že to je marné. Ale byla jsem odhodlaná film natočit a rychle. Takže se mi povedlo najít partnery, kteří jsou ochotní jistý risk podstoupit. Scénář jsme napsali šíleně rychle, za pár měsíců. Hodně lidí nám pomohlo, ale vláda dělá vše pro to, aby nám uškodila.

Jak se škodí filmu?

Víte, upřímně řečeno to nechci říkat, protože by se to mohlo ještě zhoršit. My jsme se snažili vznik filmu co nejdéle tajit, ale když jsme postavili nedaleko Varšavy v soukromých lesích kulisy státní hranice i s těmi dráty, tak se to dostalo ven. V některých pravicových médiích začala hysterie a plátek Sieci dal mě a herečku Maju Ostaszewskou na titulní stranu. Psali o nás, že jsme vražedkyně polského patriotismu. Polský ministr kultury pak na Twitteru zdůraznil, že vláda na film neposkytla žádné finanční prostředky.

Odmítli – z obav z politických důsledků – někteří herci vaši nabídku?

Pár odmítlo, ale čistě technicky, o politiku a obavy nešlo. Z těch, kteří hrají hlavní role, neodmítl nikdo. Maja Ostaszewska, představitelka Julie, je v občanském životě jednou z mluvčích dobrovolníků, kteří na hranici pomáhají, sama tam jezdila a pomáhala na místě, takže tam to bylo jasné. Vůbec se polští herci okolo toho, co se děje na hranici, dost angažovali a angažují.

Máme dojem, že v některých postavách poznáváme rysy konkrétních místních lidí nebo aktivistů. S kolika lidmi jste mluvili, když jste hrdiny svého příběhu vytvářeli?

S desítkami určitě. Také jsme si vypomáhali hodinami reportážních a dokumentárních záběrů, od přátel z médií a od dobrovolníků, ti nás tím zasypali, když se dozvěděli, co máme v plánu. Nejdřív jsem cítila trochu bezradnost. Co s tím vším? Ale chtěla jsem něco dělat, občansky a lidsky. A co, mám ve svém věku běhat v noci po lese s batohem? Umím dělat filmy a umím na jejich vznik shánět peníze.

Kdo jsou vaši partneři, kteří „podstoupili jistý risk“, jak říkáte?

Máme partnery z Francie, Belgie a především Česka. Rozpočet máme poměrně nízký, natáčeli jsme jen dvacet čtyři dní, to taky není mnoho, i když jsem měla ještě jeden paralelní štáb. Některé, kteří nám pomáhali, nechci zmiňovat, aby se jim někdo v Polsku nemstil. Povedlo se nám natočit hodně dobrého materiálu. Je to normální celovečerní film.

Může se tedy stát, že to – přinejmenším producentsky – bude hlavně český film?

Ano. To se může přihodit.

To by nám rozhodně nevadilo.

Děkuji, snad to nebude nutné, ale mně to taky vadit nebude. S Čechy cítím velmi silnou vazbu. 

Spěchala jste i kvůli tomu, aby film byl uveden před říjnovými parlamentními volbami?

A víte, že spíš naopak? Bála jsem se, že toho vláda využije, že takhle zbytečně připomenu to jejich „politické zlato“. Na Bělorusko se teď zase upíná pozornost, jsou tam wagnerovci, když se budou průzkumy vyvíjet nepříznivě, mohli by vyhlásit výjimečný stav a volby odložit. To je podle mě velmi reálný scénář. Na druhou stranu, kdyby současná vláda volby vyhrála, tak by mohli mít chuť a odvahu nám ještě víc komplikovat život. Došla jsem k tomu, že není žádné politicky správné načasování. Přistupuji k tomu čistě občansky a filmařsky.

Národ samých spravedlivých

Jak myslíte, že se budou na film dívat vaši spoluobčané? Polsko má za sebou měsíce slávy díky pomoci ukrajinským uprchlíkům. Budou ti, kteří na hranici konkrétně nepomáhali, ale vidí se na dobré straně dějin, protože s postupem vlády nesouhlasili, vděční, že připomínáte tyhle trochu zapomenuté události?

To víte, že to nebude příjemné. Polsko má zvláštní schopnost mít mindrák a být povýšené zároveň. Těžko přijímáme, že zlo v nás je a vždycky se může vrátit, jako v každých jiných lidských bytostech a v každé jiné zemi. To je dobře vidět na našem vyrovnání se s holokaustem. V devadesátých a nultých letech tu byly pokusy se s částí naší viny vyrovnat. Ale když současná vláda rozhodla, že ne, žádný Polák není vinen, byli jsme leda oběti nebo hrdinové, s úlevou na to většina přistoupila. Už jsme zase jen národ samých Spravedlivých mezi národy.

Povedlo se polské veřejnosti události, které se na běloruské hranici odehrály a stále odehrávají, tak rychle vytěsnit?

Do jisté míry ano. Buď se to nestalo, anebo jsme aspoň nechtěli, aby se to stalo. Málokdo chce být zlý. Většina lidí je ráda hodná, ráda pomáhá. Když to není složité, nic moc to nestojí, jste za to všemi chváleni, tak to jsme velmi snadno hodní a dobří. To byl případ pomoci ukrajinským uprchlíkům. Tohle mě nefascinuje. Ani zlo mě tak nefascinuje. Fascinuje mě, jak to, že někteří lidé dokážou být dobří navzdory. I o tom film je. Ale abych se vrátila k tomu, o čem jsem mluvila před chvílí. Teď se na to snažíme nemyslet, ale za takových padesát let bude mít každý Polák v rodině někoho, kdo na běloruské hranici zaručeně pomáhal, to se vsaďte.

Když jste natáčela, měla jste v hlavě polského, nebo evropského diváka?

Měla jsem v hlavě hned několik různých diváků z různých zemí, protože přece jen něco z Evropy znám. Polské publikum je pro mě nejdůležitější, jsem Polka a polská zodpovědnost se mě dotýká nejvíc. Ale je to evropský příběh. Poláci nejsou horší než Řekové nebo Italové. Polská stráž není horší než Frontex. Skutečně si myslím, že se Evropa sune do katastrofy, protože její politici nejsou ochotní ani schopní to, jak migrace bude vypadat v budoucnu, vyřešit. Teď uzavíráme smlouvy s africkými diktátory, aby utíkající lidi za žádnou cenu nepustili k nám. Je nám jedno, jaké hrůzy se ději v Libyi nebo budou dít v Tunisku či Maroku. A skončí to tak, že hrůzy budeme páchat my, že budeme střílet lidi na hranicích a potápět jejich lodě. A nejspíš s tím bude většina Evropanů souhlasit. Na začátku syrské krize v 2015 si dvě třetiny lidí myslely, že utečencům je třeba pomoci. Za dva měsíce se Kaczyńskému podařilo veřejné mínění obrátit, pomáhat chtěla jen třetina. A Právo a spravedlnost na tom vyhrálo volby. 

Má film sílu změnit veřejné mínění?

Ano a ne. Hraný film má schopnost zasáhnout člověka hluboko. Víc než dokument, který má jiné přednosti a kterého si hrozně moc vážím. Ale bylo by bláhové si myslet, že sám film něco změní. Může být jedním v souhře elementů.

Myslíte, že kdyby v posledních letech vládla opozice, byl by přístup státu jiný?

Možná by nedocházelo k těm nejhorším krutostem a sadismu. Snad. Ale princip by jiný nebyl.

Film začíná záběrem ze vzduchu a vaše zmínka o skupině uvízlých migrantů nám připomněla jednu reportáž Mileny Jesenské, výjimečné reportérky a mimochodem Kafkovy přítelkyně. O skupině židovských vyhnanců v roce 1938…

… ano, ano, u Zbąszyně! Několik tisíc německých Židů, kteří měli jen polské občanství, tehdy Němci vyhostili. A Polsko je nechtělo přijmout. A zůstali tam skoro rok, až do začátku války, kdy je Němci zatkli a nejspíš povraždili. Je tam tolik podobností! Polské veřejné intelektuálky, třeba Zofia Nałkowska, psaly články, že nemůžeme nechat lidi takhle trpět, a obrátila se proti nim hrozná nenávist od nacionalistů. A mimochodem, uvízla tam i rodina Herschela Grynszpana, mladého muže, který tehdy studoval v Paříži. Popadl ho takový vztek, že šel na německé velvyslanectví a zastřelil nějakého oficíra (byl to diplomat Ernst vom Rath – pozn. red.). A to byla pro nacisty záminka pro křišťálovou noc. Myslím, že je potřeba dobře poslouchat varování, že tady už jsme blízko nějaké hranici, za kterou se roztočí mechanismy mimo naši kontrolu.

Když jste obcházela potenciální partnery, musela jste složitě vysvětlovat, proč je potřeba ten film natočit?

Ne. Všichni chápali jeho širší rozměr. Já jsem nenatočila film o tom, jak je Polsko nejhorší země na světě. Je to jenom zrcadlo lidstva v tomhle okamžiku.

Jsou v bezpečí

Proč je film černobílý?

No, odehrává se v říjnu a v době natáčení bylo zeleno. Takže jeden důvod je technický. Ale pochopila jsem v průběhu natáčení, že to je i umělecky správně, že to filmu dodává jistý nádech metafory.

Možná máme mylný dojem, ale připomíná nám film Jana Němce Démanty noci (1964) o útěku dvou židovských mladíků z transportu smrti.

To jste trefili, tenhle film je pro mě vždycky nějakým způsobem inspirace, když točím. Černobílá je kompaktnější, lépe kontrolujete obrazový výraz.

Jak bylo složité najít tak dobré dětské herce původem z Blízkého východu?

Hledali jsme obsazení i v Turecku. A dětští herci, o kterých mluvíte, jsou sestra a bratr, právě jako ve filmu. Dobře si pamatují vlastní cestu ze Sýrie a Turecka, sami zažili osm vytlačení za hranice, byť ne tak brutálních, jako se to dělo v Bělověži. Jsou to velmi citlivé a moudré děti. Věděly dokonale, o čem film je a co hrají. Ta zkušenost je v nich. Mají velmi nábožensky založeného otce, v době natáčení byl zrovna ramadán, od svítání do soumraku nic nejedly. To nemohlo být lehké, ale v ten moment jsem pochopila, jak jsou motivované a disciplinované. Je to prostě něco jiného než když dnešní, sebevíc talentované dítě hraje ve filmu o době holokaustu. Může vědět, ale vlastně skutečně neví. Ale co je dobré – tyhle děti i jejich rodina už mají turecké pasy. Jsou v bezpečí.

Představitele dospělých rolí jste také hledali v Turecku?

Ne, ty jsem našla v Belgii a Francii. Jsou to profesionální herci. Všichni mají pozoruhodné osudy. Většina z nich jsou ve svých zemích známí herci a jsou ze slavných hereckých rodin. Otec Mohameda Al Rashiho, který hraje v Hranici dědečka, je slavný herec; Jalal Altawil, který hraje otce Bašíra, byl v Sýrii v nepřítomnosti odsouzen k smrti. Behi Djanati Atai, představitelka Lejly, žije ve Francii, je emigrantka z Íránu. Všichni měli ohromnou motivaci s námi pracovat. Herečka Dalia Naous, která hraje matku, je napůl Libanonka a napůl Palestinka, ale mluví se syrským přízvukem. To pro nás bylo důležité. Je to pak věrné i pro člověka, který se na Blízkém východě orientuje.

Hranice je velmi aktuální film, ale v posledních letech jste natočila hodně historických filmů. Jen namátkou Pan Jones, Hořící keř, Šarlatán, teď připravujete film o Kafkovi. Zajímají vás historická témata v poslední době víc?

Ne, ne, to vůbec. Historie mě zajímá tehdy, když je pro mě něčím přítomná. Netočím o Kafkovi tehdy, ale o Kafkovi dnes. Jak to říkal William Faulkner, minulost není mrtvá, ona ještě ani neminula.