Nabídky a sliby

V litevském Vilniusu skončil summit NATO a vzápětí se v celém západním světě rozpoutala debata, jak vnímat ohlášené dohody a plány nejmocnější obranné vojenské organizace na světě. Nejvíc pozornosti na sebe přitom strhávaly úvahy, jakou dávají výsledky summitu šanci Ruskem napadené Ukrajině na budoucí vstup do Aliance. Verdikt vilniuské schůzky je v tomto ohledu ne úplně jasný. Ukrajina byla pozvána, aby se připravila na vstup do NATO, a dostala slib další vojenské podpory v boji proti ruským vojskům od všech členů NATO a právo účastnit se jako společník bez hlasovacího práva jednání a rozhodování Aliance. Nabídku ale nedoprovázelo ani nějaké konkrétní datum, kdy by Ukrajina mohla být přijata, nezaznělo ani, jaké podmínky musí bojující země splnit, aby se mohla stát plnohodnotným členem.

Vyjádřila tedy Aliance na své nejvyšší schůzce Ukrajině dostatečnou podporu? Nebo jde o strategicky neuvážené kličkování, které Ukrajincům nic pevně nezajišťuje? Odpovídat přímo a jen na tyhle otázky nemá smysl, pokud rozhodnutí NATO o členství Ukrajiny nevidíme v kontextu všech plánů, které byly ve Vilniusu představeny a které se týkají obrany Ukrajiny a západního světa v širších souvislostech.

Silné NATO dělá silnou i Ukrajinu

I ti nejskeptičtější komentátoři nepochybují, že nabídka budoucího členství pro Ukrajinu je myšlena naprosto vážně. Ukrajina dostala slib dalších dodávek zbraní a systémů, které potřebuje v boji proti agresorovi. To je krok, který zároveň posunuje zemi k jedné základní podmínce členství, interoperabilitě, tedy schopnosti ukrajinské armády a její výbavy komunikovat v boji se spojenci. Napadení Ukrajiny Ruskem dalo automaticky do pohybu Akční plán členství, harmonizaci ukrajinské armády s vojsky zemí NATO, jehož splnění je podmínkou přijetí do Aliance, a proto bylo možné Ukrajině budoucí plnění podmínky odpustit. Právo Ukrajiny účastnit se jednání NATO umožňuje napadené zemi konzultovat s Aliancí a ovlivňovat její rozhodnutí a plány i bez hlasovacího práva.