Užij si svůj covid!

Přesně tohle mě napadlo, když jsem ráno očima hledala, čím si zamíchám svou kávu. Jako první jsem uviděla nůž, kterým jsem krájela česnek na chleba k snídani. Vlastně by to ničemu nevadilo – chuť a čich jsou pryč už od včerejšího dne. Celá si připadám taková plastová, bez chuti a bez zápachu, jako levný padělek čehosi z Číny.  Celkem paradoxně na mě z lednice kouká čínské jídlo. Kachna s rýží, včerejší donáška až domů od manžela. Bylo to první jídlo, u kterého jsem poznala, že moje rýma je jiná než obvykle. I po dvou čárkách na testu, který máme ještě z dob oficiální pandemie, jsem se rozhodla, že i se dvěma podobně nemocnými malými dětmi nebudu propadat depresi a svůj covid si užiju! Tuto dávku luxusu si mohu dopřát i proto, že dnes je Velký pátek. Hned v šest hodin ráno po probuzení roční dcery ji nabádám, aby šla za tatínkem do kuchyně a bez výčitek na dvě hodiny upadám do hlubokého spánku.

Po snídani, od které asi dvacetkrát odběhnu utřít vylitý čaj, zažehnat sourozeneckou hádku o krabici s nářadím, vysmrkat obě děti i sebe, probíhá normální domácí režim. Chvíli si hrajeme, chvíli „oknujeme“ – sedíme na okně a pozorujeme psy, ptáky a vydatný sníh s deštěm. Od tříletého syna se dozvídám, že onen holub sedící na protějším komíně se jmenuje Rokycan a jí modré žížaly. Také vedeme polemiku o tom, kam teče voda z okapu, a počítáme kanály ve dvoře. Letos se ty Velikonoce moc nevydařily, aspoň u nás v Moravskoslezském kraji. Na stole nacházím nastražený Respekt od manžela, s našim oblíbeným komiksem a článkem „Jeden den v životě“. A tak se odebírám v nestřežené chvilce s notebookem do ložnice a jdu popisovat svůj den.