I mrtví by hlasovali pro

Referendum o vstupu do Evropské unie letos maďarským vládním politikům vytrhlo trn z paty. Vždy měli problémy, čím vyplnit slavnostní projevy a akce u příležitosti největšího národního svátku 15. března, na nějž připadá výročí začátku revoluce 1848–1849. Letošní březnové idy však zvládli levou zadní. I když to naplno nikde nezaznělo, z projevů bylo jasné, že kdyby se vůdce revoluce Lajos Kossuth a romantický básník Sándor Petöfi nebyli narodili v době, kdy EU ještě neexistovala, byli by dnes jednoznačnými stoupenci Bruselu a v referendu by samozřejmě hlasovali pro. Premiér Péter Medgyessy dokonce zvažoval, aby se referendum vzhledem k jeho dějinnému významu konalo právě 15. března, nakonec však zvítězil rozum, a všelidové hlasování tak proběhne tuto sobotu. Vstup podporují všechny čtyři parlamentní strany v Maďarsku. Toto prosté konstatování však skrývá podstatné nuance. Pravicová, přesněji řečeno národně-křesťanská opozice v čele s hnutím Fidesz vystupuje jako obránce národních zájmů, suverenity a kultury, a tak říká, že sice souhlasí se členstvím, nezapomene však nikdy dodat několik „ale“. Projevy opozičních politiků zvláště na venkově často zdůrazňují těžkosti a možná rizika, která národ v EU postihnou, ve snaze získat nerozhodnuté voliče či stoupence krajní pravice na svou stranu. Daleko nejostřejší protiunijní rétoriku používá bývalý premiér Viktor Orbán, vystupující stále v roli jakéhosi nadstranického vůdce národa. Zábavné jsou zejména některé Orbánem iniciované občanské kroužky Fidesz, které sdružují národovecky smýšlející Maďary. Část z nich ovládli nacionalističtí extremisté, a z jejich propagandy se tak lze dozvědět mýty typu, že kvůli Unii zmizí z restaurací nudle s mákem nebo domácí jitrnice.

Vládní socialisté a liberálové vidí budoucnost Maďarska v co nejtěsnějším přimknutí k Západu se vším všudy. Jako by vsadili vše na jednu kartu a doufali, že další parlamentní volby v roce 2006 vyhrají jako vláda, která dovedla Maďary do „evropského ráje“.