Proč se bojím TikToku

Čínské sociální sítě TikTok se lidé a experti obávají z různých důvodů. Rodiče proto, že je návyková a děti u ní tráví spoustu času. Politici a odborníci zase varují před politickým zneužitím a sbíráním dat Čínou. Ohrožena by mohla být národní bezpečnost. Obojímu se věnují texty Jiřího Soboty, Františka Trojana a Fareeda Zakarii. Já se sítě ale obávám čistě z osobních pohnutek. Už před lety jsem si při pohledu do TikToku v mobilu s úlekem uvědomil, že je to první druh masové komunikace, které se nedokážu naplno účastnit. Nejsem schopen se v několika vteřinách a za pomoci videa vyjádřit.

Můj jazykový kód potřebuje ke srozumitelnosti kontext. Neumím se obejít bez „ale“, „možná“, „protože“, „proč“… Potřebuji slova a někdy hodně slov, abych se vyjádřil a především, abych pochopil. Řečí těla neumím mluvit (buďte rádi, že to nezkouším), promyšlení takového sdělení by mi trvalo nesnesitelně dlouho a skončilo by trapně. Pochopitelně se vkrádá i obava, že ve světě této sítě, pokud nejste mladý a sexy, nemáte druhým co říct.

Kamarády ze zahraničí jsem nedávno vzal do několika set let starých knihoven v Klementinu a na Strahově. Fascinující zážitek, člověk tu doslova cítí propojení s lidským poznáním, vědomostmi a pocítí úctu před znalostmi, které nikdy nebude mít. V Klementinu bylo v naší skupině několik cizinců, kteří točili pro své followery na TikToku videa. Všichni jsme měli vlastně jen pár vteřin, abychom se podívali do nejstarší části knihovny, kde jsou vzácné tisky, zdobené stěny a nádherné glóby. Návštěvníci postavili kamery před dveře do sálu s tisíci starobylými tisky a zády k té kráse synchronizovaně poskakovali a tleskali rukama. Pak se sebrali a šli dál.

Byl to zajímavý kontrast lidské komunikace. Ve středověku trvalo mnichům kolem roku vytvořit jednu knihu. Psali je a ilustrovali na zvířecí kůži (prý na jednu knihu bylo zabito až čtyři sta jehňat). Bylo to tedy pomalé a drahé. Vědomosti byly určené jen těm nejbohatším. Vše změnil až vynález knihtisku, kdy došlo k masovému šíření informací. Dnes může každý vytvořit sdělení, které si během vteřiny najde publikum na všech kontinentech naší planety.

Představil jsem si sebe na místě točících turistů a nefungovalo by to. Přitom do Prahy jejich videa přilákají mnohem více lidí, než bych já kdy dokázal. Jejich řeč je univerzální, srozumitelná miliardám lidí. Moje ne. Pár dní nato jsme v Olomouci s Andreou Procházkovou a Martinem M. Šimečkou před lidmi natáčeli Československý podcast. A já jsem v jednu chvíli řekl, že mě něco napadlo, že nevím, jestli se nepletu, ale zkusím přemýšlet nahlas. Hned v tu chvíli jsem si uvědomil, jak výjimečnou možnost mám. Mohu hledat správná slova, třeba se v nich i ztratit a sledovat své partnery v diskusi a v publiku, jak na myšlenku reagují. To na TikToku prostě nedokážu.

Závěrem děkuji Laře za ilustraci.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor