Židlou do hlavy

Chladné ostravské ráno. Nástupiště směr Praha bývá i v tyto brzké hodiny plné. Mrzne a já očima popoháním čas na odjezdových tabulích. Vyrážíme. V další stanici si ke mně přisedne mladý muž a hned si před sebou vybaluje tablet, stylus a telefon. Vše pečlivě srovná tak, aby to lícovalo s hranou stolku. Několikrát během cesty mám chuť mu do toho pořádku sáhnout a udělat v něm punkovou změť.

Pendolino sviští, občas se zhoupne stevard, občas žaludek. Dojíždíme načas, schůzku stíhám. V ranní Praze se to hemží spěchem. Hledám nástupiště směr Benešov a nasedám do čekajícího motoráku. Za okny svítí slunce. Počasí si nakonec pro dnešek vybralo jaro. Do vagonu přistupuje starší dáma a zavírajíc za sebou dveře zvolá na celý vagon: „Dobré ráno všem!“ Trhnu sebou, vystrčím hlavu do uličky a hledám nějaké její známé. Ale tam nikdo. Pozdravila vagon plný cizích lidí jen tak! To bude tím počasím. Nebo je to tu zvykem?

Schůzka skončila, mířím zpět do centra. Přisedá si ke mně postarší manželský pár. Celou dobu se na mě usmívají, asi si chtějí povídat. Jsem z toho trochu introvertně nesvá, ale nakonec je to příjemné setkání. V centru přejíždím na další schůzku. V metru je nával, raději se posouvám do rohu. Vtom se uvolní dvě místa vedle mě. Mladíci stojící u uvolněných sedadel se ke mně hbitě otočí a nabídnou, zda si chci sednout. Trochu se zastydím, že už mám „nárok“ sedět, ale jejich ochota mě oslnila. Den jako víno!