Jak řešíte to, aby se vaše děti hýbaly?

Žijeme na kraji vesnice, ve slepé ulici, a o to jednodušší to je. Tříletý syn chodí sám ven, s jen o pár let staršími kamarády. Jezdí na kolech, koloběžkách, hrají fotbal, hokej, házejí si míčem. Ví, že může „na pole a zpátky“. Jeho starší sestry takovou volnost v jeho věku nezažily. Žili jsme ve městě. Bála jsem se pustit je samotné ven. Jaro, léto a začátek podzimu jsou v tomto ohledu na vesnici parádní. Blátivá, zakouřená zima už taková výhra není. Se synem ale máme určitě větší sportovní ambice než s dcerami, které sport nikdy moc nelákal. Bude to pro nás znamenat vozit jej do většího města za atraktivnějšími sporty, než jaké nabízí místní základní škola nebo spolky. Shodujeme se na hokeji nebo tenisu. Zároveň ale musím uznat, že nabídka, nejen sportovních kroužků, je ve zdejší škole široká.

Pro mě je pohyb nedílnou součástí života. A i když není jednoduché jej s třemi dětmi denně aplikovat, snažím se využít každé chvíle k nějaké aktivitě – chůzi, běhu, plavání, józe... A to je, myslím, nenucený motivátor pro naše děti. Když vidí, že nás rodiče pohyb baví, chtějí se automaticky hýbat také. O víkendu jdeme na kolo, v zimě na sáňky, v létě na chalupě jezdíme každý den plavat na koupaliště, chodíme na houby, na procházky... V Praze je to během školního roku samozřejmě složitější. Vstávání do institucí, celodenní koloběh a logistika neumožňují tolik společného pohybu. To nás vedlo k rozhodnutí dát nejstarší dceru do komunitní školy, kde v porovnání s běžnějšími základkami děti tráví mnohem víc času venku – každou přestávku a po škole jsou za jakéhokoli počasí v parku nebo na hřišti. A k tomu její „pohyb“ doplňujeme sportovními kroužky, které ji baví.