31A_svehla
Já, vařič a v dálce Radhošť.

image id=„200262190“ align=„right“]

Je mi 55 let, mám křečové žíly a propadlou klenbu na levém chodidle, což mi občas při chůzi způsobuje nesnesitelnou bolest. Takzvaně celý život sportuji, což v praxi znamená, že jsem nikdy neuměl žádný sport pořádně. Aspoň mi ale nevadí námaha a netrpím nadváhou. Mám sklony stávat se vandrákem, rád spím venku a sbalený ruksak, volný čas, trocha peněz v kapse a jen přibližné plány na další týden ve mně naplňují obraz ideálního začátku dovolené. Párkrát ročně se někam vydám pěšky, nikdy jsem ale během jedné cesty neušel víc než sto kilometrů a pojem dlouhá chůze mi oživuje vzpomínky na utrpení při Třeboňské padesátce, na kterou jsem se vydal v patnácti letech.

S těmito předpoklady jsem se rozhodl, že půjdu podél státních hranic a obejdu celé Česko. Proč? Jako vracející se ozvěna mi zněla v uších slova muže, který v jednom novinovém rozhovoru právě jednu takovou cestu, tedy svoji cestu, komentoval. „Zažil jsem při tom pocit absolutní svobody,“ svěřoval se a mně ta slova zněla v uších jako vracející se ozvěna. Věděl jsem, že tohle chci taky zažít – tu svobodu nebo spíš volnost. To niterné rozpoložení naprosté uvolněnosti, kdy nemusím nic řešit, ani drobnosti jako odjezd příštího vlaku, rezervaci hotelového pokoje nebo oblečení do města. Ten stav, kdy se ničemu nemusím přizpůsobovat, dělám si, co chci – i díky tomu, že svůj program redukuji na několik málo opakujících se úkonů: chůzi, spánek, jídlo. Zkrátka kdy se starám jen to, kudy jít, kde si koupit trochu jídla a kde venku ulehnout ke spánku.

Zamlouvala se mi představa spartánsky prožité osamělé cesty odlehlým krajem, při níž se ale nevzdálím na víc než pár hodin jízdy od domova. Lákala mě možnost prohlédnout si z perspektivy chodce kraj těch pořád trochu tajemných Sudet. Vyzkoušet si, kolik ujdu a co se mnou dlouhá chodecká samota udělá.

Právě pro tohle byly nohy stvořeny

Vyšel jsem 21. dubna ze své domovské Třeboně a dal se na východ. Chůze kolem hranic až ke Slovensku pak působila jako rafinovaný produkt cestovní kanceláře – každý den jsem kolem sebe viděl něco jiného a jedno bylo lepší než druhé: Třeboňskem po březích Nežárky, lesy České Kanady, renesanční Slavonice, výšlap kolem Moravské Dyje, Graselova stezka v Bílém kříži, kaňon Národního parku Podyjí, vinohrady u Mikulova, Lednicko-valtický areál, vodní svět Moravské Amazonie…

31L_svehla
Přesně pro tohle, pro dlouhou chůzi krajinou, byly nohy stvořeny.

Když pak po deseti dnech a 285 kilometrech chůze opouští poutník poprvé rovinu a vchází do kopců Bílých Karpat, stihl si na cestě vyzkoušet všechno, co potřeboval. Takže už ví, jak je snadné postavit si kdekoli – třeba i na okraji Znojma – stan, jen je to třeba udělat těsně před setměním a ráno hned po rozbřesku zase všechno sbalit a vyrazit dál. Hygiena se dá zvládnout v potocích a řekách jen jednou za pár dní, protože teď v dubnu není žádné horko a tělo našeptává, že se bez mytí docela dobře obejde. Pomáhá mu v tom vymoženost jménem merino vlna, která odér těla poměrně spolehlivě pohlcuje. A to, co nepohltí, poutník bez výčitek rozsévá do svého okolí. Už se totiž cítí jako solidně integrovaná součást přírody. Ne že by si na cestě vystačil jen s ní, jídlo si obstarává výměnou za peníze ve vesnických obchodech, ale příroda se rychle stala jeho přirozeným prostorem, v němž se celý den pohybuje, kde přespává a odpočívá, zatímco městům, tomu světu mnoha pravidel, nepřirozeně rychlého pohybu a přílišné všímavosti, se vyhýbá.

Poutník už také ví, že motto dálkového chodce pátera Františka Lízny „Pouť uzdravuje i fyzicky“ nejsou jen slova do větru. Navzdory nočním mrazům a denním dešťům zmizela dříve neodbytná rýma a další drobné zdravotní neduhy. Nohy se s prvními stovkami kilometrů vypořádaly přesně tak, jak předpovídají všichni dálkoví chodci – po počátečních bolístkách se rozpohybovaly a šlapou bezchybně. A pokud poutník nebude tak jako během prvních dní ignorovat signály vysílané momentálně nejzranitelnější částí svého těla – chodidly – a věnuje jim pomocí náplastí a voltarenu trochu péče, tak ty dva tisíce kilometrů kolem Česka patrně zvládne.

Protože jak se každý den znova a znova přesvědčuje, nohy byly právě pro tohle, tedy pro dlouhou chůzi krajinou, stvořeny.

1_obalka_R31
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

I. Zadejte své údaje a zvolte způsob platby

Předplatné bude automaticky prodlužováno. Funkci můžete kdykoli zrušit.

Rychlá online platba

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Máte dotazy ohledně předplatného? Neváhejte nás kontaktovat na [email protected] nebo +420 217 777 888 (každý pracovní den 
od 7.30 do 17.00, mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník).

Platbu kartou i on-line platbu zabezpečuje
Uvedené ceny jsou včetně DPH.

1_obalka_R31
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 38 článkům z tohoto vydání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

vedoucí rubriky komentáře

svehla
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2434

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte