Petr Juna
„Jde o to, aby se někdo mladší netrápil, že má problém a všichni ostatní jsou dokonalí a vysmátí.“ (Petr Juna) • Autor: Matěj Stránský

Pokud by se jeho dospívání odehrávalo v současnosti, sociální sítě by mu zcela jistě zamotaly hlavu. „Ve třinácti bych toužil být perfektní, obrovská korba,“ říká devětadvacetiletý novinář Petr Juna. Jejich vliv měl ostatně v posledních letech možnost sledovat na teenagerech, které trénoval basketbal. Obraceli se na něj s prosbou o radu, jak dosáhnout objemných svalů, a zmiňovali, že návody, které slibovaly, že za měsíc budou mít dvojnásobný biceps, nezabraly a k tomu nutné velké množství jídla u nich vyvolávalo zvracení. Proto jim radil, jak cvičit správně, jak dobře jíst a také aby se nefotili na Instagram po každém tréninku. Připomínal, že výsledky se nikdy nedostaví hned. Sám pro sebe si pro jistotu stanovil cílovou váhu 80 kilogramů, kterou se svou výškou 175 centimetrů považuje za reálný cíl i s ohledem na to, že jak říká, pomaleji přibírá na váze a na objemu. Jinak by se prý zřejmě zhlédl ve velmi mohutných, svalnatých postavách superhrdinů z dílny studia Marvel.

Z dětství si vybavuje dva podstatné momenty. První, když kamarádova matka komentovala jeho postavu tak, že je v porovnání s jejím synem „menší a kulatější“. „Rozhodl jsem se, že nebudu kulatější, a někdy ve druhé třídě jsem denně začal dělat stovky sklapovaček. Bylo to blbě po všech stránkách, ale vím, že to bylo poprvé, co jsem takhle začal blbnout, protože mi někdo něco řekl.“ Jeho touhu po perfektní – svalnaté a silné – postavě pak přiživily poznámky od některých spolužáků a tehdejšího tělocvikáře. „Řekl jsem si, že chci, aby věci, co můžu změnit, byly co nejdokonalejší,“ objasňuje uvažování svého mladšího já. „Teď už si je člověk sám sebou jistější, ale každé takové naťuknutí mě může poslat na docela nepříjemnou cestu,“ dodává. Svůj nynější vztah k vlastnímu tělu pojmenovává jako „střídavý“. Jsou chvíle, kdy se sebou není spokojený. Sport, především basketbal, tenis a posilovna, má v jeho životě i nadále velmi podstatnou roli, čas mu věnuje pětkrát až šestkrát týdně. Vést konverzaci o tom, jak nahlíží na své tělo, mu z mnoha důvodů dává smysl. „Jde o to, aby se někdo mladší netrápil, že má problém a všichni ostatní jsou dokonalí a vysmátí.“ Petr je zatím na cestě k tomu nabrat ideální cílovou váhu. Ve chvílích, kdy má tendence vzhlížet k postavám vrcholových sportovců či superhrdinů, si připomíná, že nic není absolutní: třeba fakt, že oni by pravděpodobně nedovedli napsat text do novin.

Vítejte ve světě mužů. Tedy v prostředí, kde není běžné otevřeně mluvit o tom, jak se vyrovnat s tlakem okolí i sebe samého na svůj vzhled.

Neprobádané území

I jedna poznámka (ne nutně vyřčená se zlým úmyslem) mířená na vzhled, výšku, váhu nebo fyzickou sílu může mít moc pošramotit něčí vztah k vlastnímu tělu. A předurčit způsob, jakým se na něj bude dlouhodobě dívat a jak s ním bude nakládat. Z výzkumů vyplývá, že nespokojenost s vlastním tělem se týká mladších mužů stejnou měrou jako žen.

Podle tři roky staré studie britské nadace Mental Health Foundation 28 procent mužů pociťovalo z toho, jak vypadá jejich tělo, úzkost. Loňské šetření organizace Campaign Against Living Miserably na Instagramu (mezi muži ve věku 16–40 let) zase ukázalo, že spokojeno se svým tělem bylo jen 26 procent dotázaných. Roste také podíl výskytu poruch příjmu potravy mezi muži. Zároveň je méně pravděpodobné, že v případě potřeby vyhledají odbornou pomoc, a proto podobné údaje mohou být značně podhodnocené. Slýchat muže vyjadřovat se k tomu, jak se cítí ve svém těle a jaký k němu mají vztah, každopádně není obvyklé. Debata na téma „body image“ na pomyslné mužské straně spektra není stejně rozvinutá jako ta „ženská“. Což dává smysl vzhledem k tomu, že ženy po staletí čelí tlaku na svůj vzhled, jejich těla jsou předmětem veřejné diskuse a hodnocení, zda se blíží ideálu krásy dané doby.

Lukáš Houdek
„Nemám pocit, že jsem to téma vyčerpal, spíše jsem ho otevřel.“ (Autor podcastu Hrana, dokumentarista Lukáš Houdek) • Autor: Matěj Stránský

Jedním z možných vysvětlení, proč se myšlenka hnutí „body positivity“, podporující rozmanitost, přijetí a úctu k vlastnímu tělu (ačkoli necílí na jeden gender), tolik neuchytila mezi muži, může být, že mluvení o nejistotách ohledně svého vzhledu bylo zjednodušeně řečeno považováno za „záležitost žen“. Ty se ovšem z otěží ideálu krásy díky vzestupu feministického myšlení víceméně úspěšně vymaňují, což se projevuje na způsobu, jakým se proti nerealistickým požadavkům dovedou vymezit.

1_obalka_R3
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

I. Zadejte své údaje a zvolte způsob platby

Předplatné bude automaticky prodlužováno. Funkci můžete kdykoli zrušit.

Rychlá online platba

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Máte dotazy ohledně předplatného? Neváhejte nás kontaktovat na predplatne@economia.cz nebo +420 217 777 888 (každý pracovní den 
od 7.30 do 17.00, mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník).

Platbu kartou i on-line platbu zabezpečuje
Uvedené ceny jsou včetně DPH.

1_obalka_R3
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 40 článkům z tohoto vydání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte