Lille Langebro, Copenhagen, Denmark Designed by WilkinsonEyre and Urban Agency
Dánská metropole rovná se skvělá architektura, kola, plavání. (Centrum dánské architektury a jedno z přístavních koupališť) • Autor: Profimedia

Určitě jste to už slyšeli. Nejlepším městem k životu na světě je prý Kodaň. O prvenství obvykle soutěží s Vídní a na paty jim vytrvale šlape Curych. Covid měl těmito žebříčky pořádně zatřást, případně je učinit zcela zbytečnými. Dlouhé lockdowny umrtvily městský život, drtily služby, zavíraly obchody a restaurace a vyháněly lidi na venkov. A hrozily nabourat zásadní ideu slavného kodaňského urbanisty a architekta Jana Gehla, že dobré město se pozná tak, že v jeho ulicích mají lidé chuť trávit hodně času.

„Města se ale dokázala vrátit na výsluní,“ hlásí optimisticky britský magazín Monocle, který posledních patnáct let hodnotí sídla podle „žitelnosti“, jak zní kostrbatý překlad anglického kánonu urbanismu posledních let. V letošní oslavě znovuzrození velkoměst opět vybral dánskou metropoli, už popáté v řadě. A přestože v dalších anketách Kodaň porazilo rakouské hlavní město a život tady má daleko do dokonalého barvotiskového obrázku, v mnoha směrech je skutečně velmi příjemně – „žitelný“.

S ohledem na tebe

Když Emma nebo Šimon trochu víc zlobí, pohrozí jim jejich matka, že se natrvalo vrátí do Česka. „Ale jen z legrace, oni vědí, že se to nestane,“ směje se Pavla Lydholm, když v kuchyni prostorného kodaňského bytu připravuje uprostřed horkého červencového odpoledne ledovou kávu. „Mně se tu totiž strašně dobře žije. A dětem taky.“ Emma před pár dny oslavila jedenácté narozeniny, jejímu bratrovi bude brzy patnáct a v Dánsku už prožili celkem velký díl svých životů – téměř pět let. A do místního života vpluli všichni tři čeští přistěhovalci se značnou lehkostí. Podle Pavly Lydholm i jejího dánského manžela Larse tomu tak je zejména proto, že v Kodani, ale obecně v celém Dánsku musí většina rozhodnutí splňovat jednu zásadní podmínku. „Mám pocit, že tady se dělají věci s ohledem na lidi a jejich reálné potřeby,“ říká Pavla, která doma v Česku pracovala ve vedení tuzemské pobočky Armády spásy a ve stejné organizaci působí společně s manželem i zde.

Reklama
Reklama

28B_foto Silvie Lauder(1)
V Dánsku jako doma. (Pavla Lydholm)

Kvalita života česko-dánské rodiny je aktuálně velmi vysoká, jak vtipkují, protože se nacházejí uprostřed dovolené. Den před tím dorazili z Berlína, přes který to vzali z návštěvy Česka, za pár dní vyrážejí na pár dní do Barcelony, následně pak na Mallorku, kam jezdí pravidelně s přáteli. Lars v pohodlné kožené sedačce sleduje Tour de France a na konci jedenácté etapy má radost, že ji – stejně jako desátou den před tím – vyhrál jeho krajan Magnus Nielsen. Úspěch mu trochu kompenzuje zklamání, že nemohl být osobně u startu Tour, který se letos odehrál na začátku července právě v Kodani.

Zmíněný předpoklad ovšem platí i mimo dovolenou. A skvěle je vidět na častém neuralgickém bodě velkých měst – dopravě. Do práce v centru města jezdí oba na kole (děti chodí do nedaleké školy pěšky), případně metrem. K pořízení auta je donutila až předloni pandemie, kdy jim aerolinky a covid-19 rušily jeden let za druhým. „Neznáme moc lidí, kteří se bez auta neobjedou,“ říká Pavla a její slova potvrzují statistiky. Podle údajů z roku 2018 je v Kodani registrováno 120 tisíc aut (pro srovnání – v podobně lidnaté Praze jich je téměř desetkrát víc). Za pravidelné cyklisty, kteří každodenně či většinu dní v týdnu dojíždějí do práce či školy, se pak označují dvě třetiny obyvatel dánské metropole, přičemž k tomu využívají na 657 tisíc bicyklů. Toto číslo se sice před pandemií velmi mírně snížilo, ale na vině nebyl nárůst automobilové dopravy, ale fakt, že v roce 2019 byla spuštěna nová okružní linka metra.

Některé aspekty tohoto příznivého života vypadají specificky „kodaňsky“: město není z největších a není úplně „roztaháno“ do stran. Český architekt Jan Magasanik, který tady žije od roku 2006 a pracuje pro architektonické studio Bjarke Ingels Group (BIG), jež před nedávnem vyšlo vítězně ze soutěže o podobu Vltavské filharmonie, vtipkuje, že Kodaň je tak trochu vesnice, charakterem podobná spíše Brnu než české metropoli. Z nové rezidenční čtvrti Ørestad na ostrově Amager, v níž město na jihovýchodě „vyhřezává“ hlouběji do zálivu Öresund, jsou Lydholmovi metrem v centru za necelých deset minut, na kole za půl hodiny. Nicméně na kole tu běžně jezdí i lidé ze vzdálenějších okrajů metropole i z okolních měst. Kupříkladu jeden z kolegů Pavly a Larse jezdí každý den do práce dvacet kilometrů tam a zase zpět, za každého počasí, po speciál-
ních cyklistických „dálnicích“. „Nejezdíme na kole, protože to máme blízko. Jezdíme na kole, protože to je rychlé, levné a bezpečné,“ opakuje známý slogan Lars Lydholm. „A taky proto, že nás v tom zkrátka vychovávali.“

To, co funguje

Jedním z dlouhé řady „vychovatelů“ je Morten Kabell, někdejší místostarosta Kodaně, který po odchodu z politiky šéfoval poradenské firmě Copenhagenize Design Co. a následně spoluvedl Evropskou cyklistickou federaci.

28C_foto Silvie Lauder(1)
Zálibu v kolech může převzít jakékoli město. (Bývalý kodaňský místostarosta Morten Kabell)

Sedíme spolu v úterý ráno u okna kavárny s výhledem na Torvegade, mimořádně rušnou dopravní tepnu, která propojuje Christianshavn a další čtvrti s centrem. Celkem čtyři pruhy pro auta a autobusy tu po obou stranách lemuje cyklostezka, široká asi dva metry, na poměry Kodaně tedy celkem úzká (mají tu i cyklostezky široké přes pět metrů). Pro české oko mimořádně hustý proud cyklistů různého věku, v obleku nebo napůl v plavkách tady chvíli před devátou ráno míří do práce nebo na veřejnou plovárnu. Morten Kabell je ale zklamaný. „Je vidět, že je doba dovolených. A navíc odjelo ještě víc lidí než obvykle, dohánějí covid,“ říká nad šálkem čaje. „Obvykle tu jezdí mnohonásobně víc lidí. Ale i tak tady hezky vidíte poměr kol a aut. Kola jednoznačně vedou.“  Podle Kabella není masové využívání kol k dopravě nic specificky kodaňského, dokonce nejde o nic „dědičně dánského“. „Tohle je napodobitelné v jakémkoli městě,“ říká. A to nejen ve městech rovinatých, jak zní častá námitka odpůrců cyklistické dopravy. V Kodani sice není moc kopců, zato tu ale duje silný vítr od oceánu, při němž je šlapání do pedálů podobně náročné, a část roku je velmi nepříjemné chladné počasí.

Moderní rozmach cyklistiky pak nevznikl jako promyšlený plán, ale tak trochu z nouze ctnost motivovaná především nedostatkem peněz. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vrcholila ropná krize a Kodaň byla coby město, které v poválečných dekádách převzalo z USA kulturu intenzivní automobilové dopravy, citelně zasažena. Frustrace z ochromené dopravy a dalších problémů vedla nespokojené Kodaňany do ulic, na jedné z mnoha demonstrací se jich před radnicí sešlo na 150 tisíc, tehdy zhruba čtvrtina populace města.

Požadovali změnu, a protože Kodaň byla tehdy velmi chudá (v devadesátých letech se následně dopracovala až na hranici bankrotu), nemohla občanům nabídnout novou linku metra nebo jiné velkolepé investice do veřejné dopravy. Obrátila se tedy do minulosti a vrátila se k tomu, co už jednou fungovalo. „Ještě pár let po válce tady nejvytíženějšími ulicemi jezdilo až padesát tisíc lidí na kolech, zatímco v roce 1979 to číslo spadlo na osm tisíc,“ říká Kabell. „Takže šlo vlastně o návrat k tradici.“ Návrat ke kolům pak nejenže učinil dopravu rychlejší, bezpečnější a levnější, ale měl i další efekty. Jednak vedl k celkovému zlepšení veřejného prostoru (z náměstí a dalších prostranství zmizela parkoviště) a vyčistil se vzduch, takže pobyt v ulicích je příjemnější, i když zrovna nikam nejedete. Studie ukazují, že vyšší čísla chodců a cyklistů v centru posilují lokální byznys – když projíždíte městem v autě a nemáte kde zaparkovat, jen tak na nákup se pravděpodobně nezastavíte. Naopak není nic jednoduššího než sesednout z kola.

Vitalita místního drobného podnikání je pak jeden z faktorů, které letos ocenil i Monocle, také proto, že po pandemii v řadě měst zápasili podnikatelé o holé přežití. „V Kodani se povedlo udržet při životě nezávislé obchody a restaurace,“ zmiňuje editor Monoclu Josh Fehnert další z důvodů, proč Kodaň také letos vévodila žebříčku „žitelnosti“. Podařilo se to, i když snadné to nebylo. Julie Blyitgen Jacobsen si velmi ostře uvědomuje, že si pro splnění snu zvolila nejhorší možnou dobu. Třiatřicetiletá rodačka z Kodaně, která roky pracovala v módním průmyslu, si v prosinci 2019 otevřela ve čtvrti Vesterbro, na jedné z hlavních tepen vedoucích na jednom konci k místnímu hlavnímu nádraží, obchůdek s oblečením a doplňky. Jak naznačuje jeho jméno Well Honest Preowned, jde o věci již nošené, které jejich majitelé svěří Julii do komise a o výtěžek se pak dělí. Když udeřil covid, nedosáhla na vládní finanční pomoc na podporu byznysu, protože podnikala příliš krátce. „Bylo to opravdu náročné,“ kýve vážně hlavou a hned ale přejde do úsměvu, s nímž pozdraví mladou ženu, která právě seskočila z kola, opřela jej o zeď a seběhla po schodech do Juliina suterénního obchůdku. „Většina malého byznysu v Kodani přežila díky místní komunitě. Lidi se velmi zajímali o to, jak pomoci lokálním podnikatelům, nakupovali u nich on-line. Mně to ale komplikoval fakt, že jsem ještě neměla jméno a nikdo moc nevěděl, že můj obchod existuje.“

28D_foto Silvie Lauder(1)
Přežili jsme díky komunitě. (Julie Blyitgen Jacobsen ve svém obchodě)

Díky sociálním sítím, kde udávaly trend hashtagy jako #ShopLocal – a především díky Instagramu, kde nabízela oblečení a boty –, a částečně i za přispění vlastních úspor nakonec temné období překonala. A dnes vidí pandemii dokonce jako svého druhu požehnání. „Měla jsem pocit, že lidi měli v té době více času pořádně zjistit, jaké mají v sousedství obchody, a byli silně motivovaní jim pomoci,“ říká Julie. „V určitém směru mi to vlastně pomohlo.“

Bydlet v silu…

Jonas Aaes-Jørgensen se v neděli vpodvečer právě vrátil s přítelkyní a ročním synkem z procházky a může tedy vpustit návštěvu do domu. Pravidla jsou tu podobná jako u většiny architektonicky pozoruhodných domů v Kodani – cizí návštěvníci pouze v doprovodu rezidenta a fotit tak, aby to nenarušovalo soukromí a klid místních obyvatel. V jednom z vnitrobloků obytného domu s celkem čtyřiaosmdesáti byty však aktuálně není ani noha, takže nikoho nerušíme. Stejně tak nikdo „neruší“ přísně geometrický, černobílý prostor, který i sami autoři rekonstrukce z nizozemské kanceláře MVRDV označují za poněkud „radikální“.

28F_varianta_foto Silvie Lauder
Úchvatné, ale ne pro každého. (Jonas Aaes-Jørgensen ve vnitrobloku domu Frøsilo)

Domu se říká Frøsilo nebo Gemini (Blíženci) a oba názvy odkazují k jeho historii. Jde o dva válce vysoké čtyřicet metrů, v nichž se od šedesátých do devadesátých let minulého století skladovaly sójové boby, a nyní se v nich, přesněji „kolem nich“, bydlí. Stavět byty uvnitř sil by bylo příliš náročné, architekti je tedy vybudovali pomocí konstrukce, která obtáčí obě sila, a dovnitř umístili galerii a schodiště. „Byty jsou zavěšené po obvodu sil, do betonových skruží jsou tedy vyříznuté jen dveře,“ vysvětluje český architekt Jan Magasanik. „Ten vnitřní prostor je úžasný, úplně kosmický. Jako z filmu od Kubricka.“

Jonasovi je třiatřicet, pracuje jako dentální hygienista a doma v Århusu bydlí ve starém domě, v němž se vlivem let zkroutila podlaha i stěny. A přestože sdílí úžas nad neobvyklostí stavby, je rád, že ve Frøsilu tráví jen pár dní dovolené v zapůjčeném bytě. „V něčem takovém bych nemohl bydlet,“ kroutí hlavou, a to samé platí pro Kodaň – je pro něj zkrátka příliš velká a rušná, byť Århus je druhé největší dánské město. Pro zahraničního návštěvníka doplní do celkového obrazu Kodaně střízlivé připomenutí, že ani tento premiant mezinárodních žebříčků měst zkrátka není pro každého.

Cycle path in Copenhagen
Kdysi tu skladovali sójové boby, dnes jsou tu byty. (Bývalé silo, nyní bytový dům Frøsilo/Gemini) • Autor: dpa/picture alliance via Getty I

„Je ale dobré si uvědomit, že řada věcí, které jsou oceňované tady, nejsou často nijak specificky kodaňské. Podobně to funguje i v jiných městech v Dánsku,“ říká. Také v Århusu se teď přestavují průmyslové oblasti na obytné domy či kanceláře, také tam vzniká zajímavá architektura, také tam jezdí lidi hodně na kole.

…plavat v žumpě

Právě v oblasti v okolí Blíženců to nicméně zhruba před dvaceti lety začalo. Proměna průmyslových, často zanedbaných míst, kam běžný člověk neměl důvod jít, pokud tam nepracoval, a kvůli vysokému znečištění se jim vyhýbal (koupat se ve vodách zálivu bylo přímo zakázáno), v centrum tepajícího městského života určené kromě bydlení a práce také k odpočinku. Ještě v polovině devadesátých let ústila do vod zálivu bezmála stovka odpadních kanálů a vodu znečišťovaly také velké nákladní lodě mířící do velkého přístavu nebo vydávající se na moře. Neúnosnou situaci vyřešila až nákladná (za miliardu dánských korun) rekonstrukce kanalizace a systému čištění vody. „Z žumpy se poté postupně stala rušná rekreační oblast,“ jak dnes pyšně hlásají městské propagační materiály.

28G_foto Silvie Lauder(1)
Tady Kodaň znovu objevila vodu. (Park s plovárnou Havneparken)

Kde bylo zakázáno se koupat, se dnes v masovém měřítku děje pravý opak – v řetězci veřejných plováren lemujících břehy zálivu, ať už jde o rozsáhlou dřevěnou konstrukci s několika bazény nebo jen žebřík do vody a pár lavic na břehu. U parku, obytných domů, ale i přímo před budovou banky, velkými kancelářskými komplexy nebo před Dánskou královskou knihovnou to společně s uvolněným přístupem Dánů a Dánek k nahotě vytváří scenerie, které rozhodně nejsou běžně k vidění v centrech jiných měst. Jako vůbec první a dodnes nejslavnější vznikl na místě bývalých doků veřejný park s plovárnou Havneparken, a to podle návrhu tehdy začínajícího architekta, dnes globální hvězdy Bjarke Ingelse. „Tady Kodaň znovu objevila vodu,“ říká Jan Magasanik, když pozorujeme partu teenagerů, jak vybíhají po schodech dřevěné konstrukce a skáčou z několikametrové výšky do vody.

Zatímco přeměna starých průmyslových oblastí na bydlení nebo kanceláře není – a v posledních letech zejména – nic až tak prudce originálního, nalákat lidi masově zpět k vodě a přímo do vody v centru velkoměsta, jako se to podařilo v Kodani, se mnoha jiným městům nepovedlo.

Tyto aspekty života v Kodani pak oceňují i lidé, kteří jsou jinak ke stavu města podstatně kritičtější než autoři mezinárodních žebříčků. „Kodaň, Århus a další velká města vynikají v budování přístavních plováren, cyklostezek a velkorysých veřejných prostor,“ píše architekt a urbanista Kristoffer Lindhardt Weiss v knize Kritisk By – Critical City. The success and Failure of the Danish Wellfare City (Kritické město. Úspěch a selhání dánského sociálního města). „Strukturální nerovnováha se tu však neřeší. (…) Když tedy mluvíme o žitelnosti města, je namístě se ptát – žitelnost pro koho?“

Má na mysli hlavně tradiční bolest velkoměst, a to přístup k bydlení. Vlivem vcelku štědrých dánských mezd si zde může dovolit kvalitní bydlení v architektonicky cenných domech i řada lidí pracujících v neziskovém sektoru nebo v akademické sféře, kteří mají průměrné či mírně nadprůměrné příjmy. A i tady v posledních letech prudce rostly ceny nemovitostí a také zápasí s dědictvím devadesátých let, kdy se město nerozvážně zbavilo obecních bytů. Aby umořila obrovský dluh, prodala tehdy radnice 234 obecních nemovitostí, v nichž bylo bezmála dvacet tisíc bytů. Do městského rozpočtu získala průměrně za jeden z nich sto tisíc dánských korun, přičemž dnes se tyto byty prodávají za částky třicetkrát i padesátkrát vyšší. Objem dostupného bydlení v Kodani by se měl rozšířit podle ambiciózního plánu, na němž se město dohodlo se státem letos v červnu – podle nových pravidel by měl každý developerský projekt vyhradit 40 procent z postavených jednotek právě na obecní byty.

Faktor kvality

To, co zmiňuje Jonas při prohlídce Blíženců, pak sdílí většina Dánů i cizinců, kteří zde žijí. Podstatná část „kodaňské kvality“ je způsobena obecnějšími rysy dánské společnosti, které nejsou typické jen pro hlavní město. V úvodu zmiňovaná Pavla Lydholm hrozí svým dětem návratem do Česka proto, že po necelých pěti letech života v Kodani výrazně preferují místní školství před českým. Kvalitní školy i školky, kterými je město hustě protkané a které jsou zároveň finančně dostupné, se pak společně s vysokou bezpečností, přívětivým veřejným prostorem a funkční dopravou řadí k důvodům, proč se lidé, jakmile se jim narodí děti, nestěhují ven z města (nebo na jeho hranice), jako se to běžně děje v jiných metropolích, včetně Prahy. „V Kodani se zejména soustředí na to, aby udrželi ve městě rodiny s dětmi,“ říká Michael Booth, dánský korespondent Monoclu. „Když se na věc podíváme z ještě širší perspektivy, Dánsko poskytuje kvalitní vzdělání zadarmo, a to včetně univerzitního. Díky daňovému systému se místní bohatství přerozděluje, takže země je stále relativně rovnostářská, a to jak ekonomicky, tak genderově. A zároveň jde o otevřenou, dobře fungující demokracii s velmi dobrým soudním systémem. Podstatná část obyvatel země má pocit kontroly nad svými životy a reálný vliv na to, jak je jejich země řízena. „Když tohle všechno splníte, dostanete šťastné a spokojené občany.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1736

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte