Když se mu před lety snažila redaktorka časopisu Vogue říci, že je novou hvězdou rapu, zarazil ji krátkou úsečnou větou: „Nejsem hvězda, jsem jen člověk, který má práci.“ Byl v tom jistý sarkasmus, protože Vince Staples bezesporu patří k nejvýraznějším figurám rapu uplynulé dekády, ale zároveň jeho odpověď dokonale vystihuje, proč o něm média tak často píší jako o „antirapperovi“ nebo „obyčejném géniovi“.

Není snadné si ho kamkoli zaškatulkovat, protože se pečlivě vyhýbá tomu, co si běžný posluchač s rapem a rapovým životem spojuje. Nedává na odiv bohatství, většinou se fotí v běžné konfekci a jeho kůži nezdobí tetování. Nikdy nebral drogy ani nepil alkohol. Má za sebou minulost v gangu, ale ta ho dovedla k tomu, že je dnes vytrvalým kritikem násilí. Tam, kde rap glorifikoval přestřelky, bitky a vyřizování si účtů podobné tomu, jak to zobrazují akční filmy, Vince Staples spatřuje zmařené životy, bolest i tristní sociální podmínky ve čtvrtích ovládaných gangy – a popisuje to bez jakékoli romantiky.

V těsném závěsu za Kendrickem Lamarem vnesl do rapu obrovskou porci realismu i společenské kritiky. Po celou dobu stojí mimo trendy a potvrzuje to i novinkové, zvukem nostalgicky zasněné album Ramona Park Broke My Heart, které celé zasvětil svému domovu – čtvrti v kalifornském Long Beach, kde vyrůstal. Ani náhodou to však není nostalgické ohlédnutí za dobou dětské nevinností. „Dlouho jsem se zamýšlel nad užitečností domova. Bezpečím. Pohodlím. Smyslem,“ přemítá…