Paměť v dobách beztrestnosti

Cenu The Public Discourse Award udělovanou v rámci prestižní soutěže European Press Prize letos získal britský novinář a spisovatel ruského původu Peter Pomerantsev. Trofej za práci, která přesahuje zpravodajství a analýzy a oceňuje schopnost žurnalistiky podnítit debatu a  ovlivnit naše myšlenky, mu připadla za text Paměť v dobách beztrestnosti. Respekt tuto esej otiskl již na konci loňského roku a nyní ji výjimečně odemykáme.   Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem. 

Milý Petře. Dlouho jsem čekala, než jsem se rozhodla ti napsat, ale z posledních zpráv je zkrátka jasné, že už je nebezpečné nadále mlčet.

Moji bývalí kolegové jsou ve vězení. Už mnoho měsíců se nám společně s mými přáteli nedaří získat pozornost světových médií. Konečně se stalo něco, co zaujalo i největší zpravodajské agentury – ale říkám si, jak dlouho to vydrží. Existuje nějaký způsob, jak tu pozornost udržet? Připadá mi, jako bychom tu byli všichni rukojmí – a děsí mě to. Cokoli, jakýkoli zločin je tu nyní možný.“

Tuto zprávu jsem obdržel letos v létě od své známé z Běloruska, několik dní poté, co diktátor Aljaksandr Lukašenka donutil pomocí stíhačky MiG k neplánovanému přistání mezinárodní komerční let a poté na jeho palubě zajal běloruského novináře a jeho přítelkyni, kteří do té doby žili v domnělém bezpečí v Litvě. O několik dní později se tento zadržený novinář, Raman Pratasevič, objevil ve vysílání státní televize se zjevnými známkami mučení a přiznal se k vlastizradě ve výjevu, který nepříjemně připomínal stalinské procesy.

V „mezinárodním společenství“ se zvedla vlna pobouření; padala slova jako „únos“, a dokonce i „teroristický čin“. A pak, přesně jak se moje známá obávala, bylo vše zapomenuto. Lukašenka čelil jen mírným následkům, například zákazu letů běloruských státních aerolinek do Evropy. Jeho vzkaz všem, kteří se mu odvážili odporovat, byl mnohem účinnější: Mohu si s vámi dělat, cokoli budu chtít, ať už jste kdekoli.

Nevěděl jsem, jak na kamarádčinu prosbu reagovat. Aby lidem utkvěla jednotlivá událost, musí být podpořena větším příběhem, do kterého ji lze začlenit. Každý, kdo někdy hrál nějakou paměťovou hru, ví, že jednotlivé věci si nejlépe zapamatujete tak, že je zařadíte do souvislostí, v nichž nabývají významu jako součást většího celku. Stejně tak v médiích a politice má jeden výjev sílu pouze coby součást většího příběhu.

Ale Lukašenkovy nehorázné zločiny nezapadly do žádných větších souvislostí. A to se netýká jen Běloruska. Od Barmy po Sýrii, od Jemenu po Srí Lanku tu máme více důkazů než kdy jindy o zločinech proti lidskosti – o mučení, chemických útocích, bombardování barelovými bombami, znásilňování, represích a svévolném zadržování. Ale tyto důkazy sotva vzbudí nějakou pozornost, natož aby z nich byly vyvozovány důsledky. Přitom máme více možností publikovat, nejsme v tom nijak zeměpisně omezení, naše publikum je potenciálně celosvětové. Přesto většina odhalení nebo vyšetřování nenachází odezvu. Proč?

Pak se to celé rozpadlo

Rozpad Sovětského svazu nás měl podnítit k sebereflexi a povzbudit k tomu, abychom nikoho nevylučovali z většího příběhu o zápasu za lidská práva proti politické represi. V devadesátých letech se to dokonce na chvíli zdálo možné. Když vlna demokratizace svrhla prosovětské i proamerické diktatury po celém světě; když byl v roce 1998 v Haagu zřízen Mezinárodní trestní soud; když měly úspěch humanitární intervence od západního Balkánu po východní Afriku, zdálo se, že spravedlnost bude vykonávána více nestranně.

Pak se ale stalo něco jiného. Místo toho, aby do příběhu o lidských právech vstupovalo více a více aktérů, celý příběh se zhroutil. Situaci, kdy se některým obětem dostalo více pozornosti než jiným, vystřídala situace, kdy se trvalé pozornosti nedostávalo žádným obětem. Hrůzy druhé světové války přiměly svět k přijetí Všeobecné deklarace lidských práv OSN, alespoň v zásadě, a katastrofy ve Srebrenici a Rwandě po skončení studené války podnítily humanitární intervence, což dalo impulz ke vzniku „práva ochraňovat (chránit)“.

V případě dřívějších zločinů proti lidskosti byla vždycky omluvou neinformovanost (nevědomost). Od Osvětimi přes Srebrenici až po Rwandu mohli lídři tvrdit, že neznali fakta, nebo že ta fakta nebyla jednoznačná, nebo že se události seběhly příliš rychle na to, aby mohli jednat. Nyní však máme přístup k vševědoucím médiím, která nám často přinášejí početné a okamžité důkazy – a přesto znamenají méně než kdykoli předtím. Místo přehledného tabla zločinů máme před očima jen změť potrhaných fotek.

V době studené války to bylo jiné. Tehdy se zdálo, že existuje souvislost mezi zatčením jednoho jediného sovětského disidenta a větším geopolitickým, institucionálním, morálním, kulturním a historickým bojem. Média, knihy a filmy té doby vyprávěly příběhy jednotlivých politických vězňů a porušení lidských práv jako součást většího, spojitého příběhu ve velké bitvě svobody proti diktatuře, bitvě o duši dějin. V důsledku toho celého příběhu měla veřejnost v demokratických zemích sama ze sebe dobrý pocit, ten příběh byl součástí identity: stojíme na straně svobody proti tyranii. Existovaly instituce, které tento příběh a identitu podporovaly. Političtí vězni se cítili méně ztracení a vydaní všanc svévoli, když informace o jejich zatčení zazněla v BBC nebo Rádiu Svobodná Evropa, převzala je Amnesty International, oznámila OSN nebo je vznesli američtí prezidenti na bilaterálních summitech se sovětskými představiteli. Všechny tyto prvky společně udržovaly „pozornost“. A když byly odhaleny vlastní hříchy Západu, jako například program tajných vražd a převratů CIA v sedmdesátých letech 20. století za studené války, znamenalo to, že existoval rámec, jehož prostřednictvím bylo možné upoutat pozornost a podnítit pobouření západní veřejnosti.

Existoval tu jakýsi „velký příběh“, který ovlivňoval a zastřešoval vše od chování států přes literaturu a umění až po to, jak lidé chápali sami sebe. Byl spojen s osvícenskými ideály „pokroku“ a „osvobození“, kde fakta a důkazy byly něčím, co je třeba respektovat, potvrzovat nebo vyvracet racionálními argumenty či ověřitelnými důkazy. Dokonce i sovětský režim byl uzavřen do jazyka a světonázoru, kde práva – především práva kolonizovaných národů a ekonomicky utlačovaných – mohla mít alespoň teoretický význam. SSSR dokonce podepsal závazky v oblasti lidských práv, které sovětským disidentům umožňovaly požadovat po kremelských představitelích „dodržování vlastních zákonů“.

V tomto souboji velkých idejí, kdy každá ze stran prohlašovala své ideály za nadřazené, se disidentům otevřel prostor pro požadavek, aby se mocní podle těchto ideálů chovali; mimo hlavní jeviště dějin se pomocí těch samých ideálů dovolávala podpory různá osvobozenecká hnutí, kolonizovaná jedním či druhým táborem.

Velké příběhy měly samozřejmě své problémy. Často upřednostňovaly oběti soupeřících ideologií, zatímco vytvářely slepá místa o velikosti kontinentu. Kněžím zavražděným v Polsku komunisty věnovala západní média větší pozornost než kněžím zavražděným spojenci USA v Salvadoru. O Sovětské armádě potlačující povstání v Budapešti a Maďarsku se psalo s neskonale větší intenzitou než o britském rozdrcení protikoloniálních povstání v Keni.

Dnes však „šeky s nápisem ‚mezinárodní humanitární právo‘ vystavené v roce 1945 pro nejohroženější a nejzranitelnější lidi po celém glóbu, nefungují,“ říká David Miliband, bývalý britský ministr zahraničí a současný šéf Mezinárodního záchranného výboru. Vstoupili jsme do doby, kterou nazývá „věkem beztrestnosti“: „Doba, kdy vojáci, milice a žoldáci v konfliktech po celém světě věří, že jim projde všechno, a protože jim projde všechno, dělají všechno.“

Kolaps přišel částečně zevnitř. Jazyk práv a svobod byl vyprázdněn vůdci, kteří ho zneužívali, a zanechali jen prázdné slupky bez významu. Sovětský režim zničil jazyk ekonomické spravedlnosti a rovnosti, takže i dnes je pouhá zmínka pojmu „socialistický“ pro mnohé obyvatele bývalého komunistického bloku něčím opovrženíhodným. Na Západě byl vznešený jazyk svobody a tyranie nasazen ve službách nevyprovokovaných válek a byl poskvrněn jejich nevyhnutelnými důsledky. V roce 2003 prezident George W. Bush před americkou invazí do Iráku záměrně spojil bitvy studené války se svou vizí Blízkého východu a slíbil, že „demokracie uspěje“ a „svoboda může být budoucností každého národa“. Místo toho invaze přinesla občanskou válku a statisíce mrtvých; posílila moc Íránu a ze Sýrie učinila opěrný bod nové autoritářské osy. Mezi lidmi v bohatých demokraciích vyvolala cynismus a zahořklost vůči vlastní identitě. Slova, která měla ve východním Berlíně a v Praze silný význam, ztratila v Bagdádu svůj smysl. A ruku v ruce s tím ztratily smysl i obrazy.

Spolu s touto hnilobou zevnitř přišel i útok zvenčí. Velkým leitmotivem současné ruské a nyní také čínské propagandy je, že touha po svobodě a boj za práva nevedou k prosperitě, ale k bídě a krveprolití. Ruské propagandistické kanály s oblibou spojují záběry lidových revolucí v Sýrii nebo na Ukrajině se záběry následných konfliktů v těchto zemích, jako by válka byla nevyhnutelným produktem revolt, a nikoli důsledkem diktátorských snah o jejich potlačení. Na rozdíl od demokracie – říká nepříliš zaobaleně propagandistický vzkaz – je diktatura silná a stabilní.

„Velké příběhy“ zanikají i z technologických důvodů. Patřily do světa masmédií vysílajících na principu „jeden k mnoha“, na jejichž utváření se podílela jen malá skupina lidí. Povaha sociálních médií je však přirozeně odolná vůči vnucování jednoho jediného uceleného příběhu. To samo o sobě nemusí být důvodem k nostalgii. Velké příběhy se mohou snadno proměnit v mýty zakrývající vlastní hnilobu a nedostatky. Větší pluralita je obvykle dobrá a občerstvující věc. Ale pokud paměť funguje pouze jako součást většího příběhu, co si pak mají počít mí přátelé v Bělorusku, Barmě, Hongkongu, Tbilisi?

Návod, jak z toho ven, nám mohou dát letošní nositelé Nobelovy ceny za mír. O cenu se podělily dvě novinářské osobnosti: Maria Ressa, redaktorka filipínského Rappleru, a Dmitrij Muratov, redaktor ruského deníku Novaja gazeta. A pokud se na jejich práci podíváme blíže, objevíme zajímavou spojitost.

Osud Marie Ressy mohl pro nezasvěcené zůstat naprosto neznámý. Je to novinářka, na kterou útočí filipínská vláda za to, že kritizuje mimosoudní vraždy páchané administrativou prezidenta Rodriga Duterteho. Novináři jsou napadáni denně po celém světě a na Filipínách jsou pravidelně zabíjeni, aniž by to v mezinárodní komunitě vzbudilo větší pozornost. Dokonce i masové vraždy, o nichž Maria informovala a při nichž provládní gangy zabily tisíce lidí, se jen zřídkakdy probojují do hlavních zpráv. Přesto Mariin příběh upoutal pozornost. Jak?

Jeden zatčený sovětský disident byla světová událost.

Když Maria začala do hloubky zkoumat, co jí režim provádí, zjistila, že Duterteho útoky, jeho využívání armád trollů a kybernetických milicí k zastrašování, očerňování a lámání odpůrců jsou něco nového a zároveň univerzálního. Duterte nejenže zaváděl cenzuru, ale zahlcoval sociální média informačním šumem, takže pravda byla zamlžená a zkreslovala realitu. Maria z toho udělala záležitost nejen Filipín, ale také Facebooku, škodlivosti sociálních médií, protiprávnosti digitálních dezinformací. Její kampaň a způsob, jakým svůj příběh vyprávěla, vedly nejen do prezidentského paláce v Manile, ale také do Silicon Valley, ke každým volbám zkresleným on-line manipulací, ke každému konfliktu podněcovanému digitálními nenávistnými kampaněmi, ke každé ženě nebo menšině šikanované či obtěžované na sociálních sítích, ke každému rodiči, který se obává, co se v kyberprostoru děje s jeho dětmi. Mariin příběh se stal důležitým vodítkem pro každého zákonodárce a úředníka, který přemýšlí o tom, jak tuto novou oblast regulovat. Aktualizoval naše uvažování o svobodě projevu v digitální dimenzi a donutil technologické společnosti přinejmenším přiznat, že nevěrohodné koordinované kampaně nejsou legitimním projevem, ale formou cenzury. Jeden skutečný člověk, který řekne jednu nepříjemnou věc, je v pořádku. Ale když se hrstka trollů vydává za tisíce neexistujících lidí, kteří říkají totéž, je to něco jiného.

A Mariin výzkum propojil země, které dosud nikdy nebyly zahrnovány do stejné množiny. Nikdo nikdy nepřemýšlel o Rusku a Filipínách dohromady. Jejich disidenti se nesetkávají. Ve studené válce stály na různých stranách. Nyní se však tato dvě hlavní města on-line manipulace stala součástí jednoho uceleného příběhu. Maria se podívala na vyšetřování ruských novinářů, aby pochopila, co se děje v její vlastní zemi, začala vnímat Rusko a Filipíny jako jednu frontovou linii digitálního autoritářství. Skutečnost, že Maria získala svou cenu společně s ruským deníkem Novaja gazeta, který jako první vyšetřoval Putinovy trollí farmy, není vůbec náhodná.

A Rusko bylo jedním z míst, kde se zrodil další zpočátku zdánlivě lokální problém, který se později stal globálním příběhem. Když se ruští aktivisté a novináři na počátku Putinovy éry poprvé pokoušeli světu sdělit, že jejich režim je založen na rozkrádání státních peněz a jejich následném praní v západních zemích, většina pokrčila rameny. Koho to zajímá? Pro Rusko to možná bylo špatné, ale Londýn a New York se díky tomu staly bohatšími a Kreml slabším. Zabralo to deset let bolestných hádek a náročného shromažďování důkazů, než se ukázalo, že korupce v Rusku a Africe, Střední Asii a na Blízkém východě není jen lokální tragédií. Že zasahuje i nás. Byla totiž také nástrojem, jak proniknout do demokracií a podkopat je, kompromitovat naši zahraniční politiku, podkuřovat politikům a financovat krajně pravicovou politiku. Tato korupce dala vzniknout elitě, která využívala vlivu a pák k rozpoutání válek a které to procházelo, protože západní země byly nyní závislé na zkorumpovaných investicích. Vytvářela svět, v němž globální boháči žili podle jiných pravidel a mimo dosah domácí spravedlnosti, ať už byli kdekoli. To samozřejmě dál podněcovalo nerovnost a hněv, který podkopával důvěru lidí v demokratické instituce. A nepřítel nebyl jen v Kremlu, ale také mezi zprostředkovateli a obsluhou peněžních praček v zavedených kancelářích v New Yorku a Londýně.

Ukázat, že tragédie nemocnice v severním Rusku rozkradené byrokraty, kteří nakupují nemovitosti v Londýně, je něco, co by mělo zajímat i lidi v Pentagonu, byla výzva. Dnes se korupce (přesněji řečeno vláda zlodějů a praní špinavých peněz) stala hlavní bezpečnostní agendou nové americké administrativy. Bylo však zapotřebí mnoho let práce, aby se podařilo odhalit souvislosti pohřbené pod šumem zpráv a neviditelné pro narcistický pohled sociálních médií. Aby se z něčeho zdánlivě podružného stal příběh dotýkající se života nás všech.

Spoluviníci hrůz a útlaku sedí v newyorských a londýnských kancelářích.

To je tedy úkol: odkrýt propojující se úponky otázek, proplétající se kořeny problémů, které protínají svět intenzivněji než kdy jindy a jejichž větší význam teprve objevíme. Dříve se nad námi velké vyprávění o demokracii vznášelo jako letadlo, do něhož jsme mohli kdykoli nastoupit z nástupiště jménem „lidská práva“. Nyní pracujeme s lopatami. Šťouráme do kopečku, který se zdá být jen anomálií v jednom rohu zahrady, ale po odhrabání a popotáhnutí nás jeho oddenky zavedou do sousední zahrady. To je nové poslání žurnalistiky. Přijít na to, proč je téma v Manile také o Silicon Valley a o Moskvě a o každém z nás. Najít nečekaný průsečík mezi zeměmi, o kterých nikdo nikdy předtím nepřemýšlel jako o součásti jedné mapy. Protože tyto spojnice tu jsou, není třeba je vytvářet – je třeba je objevit. A pak může mít jedna samostatně stojící událost význam pro mnohé, jeden novinový článek může rezonovat napříč všemi zeměmi. Lze spojit nové skupiny veřejnosti, jež nikdy ani nenapadlo, že by spolu mohly mít něco společného. A tato nová žurnalistika musí dělat víc než jen odhalovat nové spojitosti a propojovat nové publikum – musí zároveň načrtávat obrysy diskuse, která nabízí řešení odhalovaných problémů a poskytuje publiku možnost proměnit se z pasivních hráčů v aktivní tvůrce budoucnosti.

Přestože starý příběh „vln demokratizace“, snadno definovatelných a spojujících „deklarací lidských práv“ již vyprchal, lidé stále riskují své životy a živobytí, aby protestovali a bojovali za … no, za co vlastně? V posledních letech jsme byli celosvětově svědky většího počtu protestů, než kolik jsme jich předtím sledovali v horizontu několika desetiletí. Od Hongkongu po Tbilisi, od Súdánu po Chile. A samozřejmě v Bělorusku. V Bělorusku, nad kterým všichni vždycky mávali rukou, protože bylo spokojené se svým šmíráckým diktátorem a protože mu údajně vyhovoval kompromis mezi stabilitou a vládou jednoho muže. A pak se náhle, neuvěřitelně, celá země vzbouřila. Nejen městští liberálové, ale i penzisté a tovární dělníci.

Ale na rozdíl od roku 1989 nepřemýšlíme o všech těchto protestech po celém světě dohromady. Nevnímáme je jako součást jedné nevyhnutelné, ucelené Historie. Práva, která požadují, jsou velmi odlišná. Režimy, proti nimž bojují, se často nevejdou do škatulek starých rozdílů mezi demokraciemi a diktaturami. A přesto lidem stále něco nedá spát. Nějaké základní nutkání, potřeba, kterou nelze uspokojit. Co spojuje všechna tato různá hnutí? Co všechno můžeme při naší práci s lopatou odkrýt? Možná se pod povrchem skrývá něco souvislého. Možná všechny úponky vedou k čemusi živému, obrovskému, vše pamatujícímu, globálnímu, strašlivému – připravenému dodat všem těm impozantním hromadám důkazů, terabajtům zaznamenaných dat o zločinech proti lidskosti a zneužívání, smysl a účel.

Autor je britský novinář.