Naladit se na refrén doby. Knihou roku je gottovská freska normalizačního showbyznysu
 
Spaß durch 2 Spaß durch 2 Fernsehserie mit Sketchen und Musik Deutschland 1970 1972 Mitwirkend
Jdu si dát slastnou sprchu. (Karel Gott na snímku z roku 1972) • Autor: ČTK

Knihou roku 2022 v soutěži Magnesia Litera se stala publikace o zpěvákovi Karlu Gottovi od hudebního publicisty Pavla Klusáka. „Klusák ukazuje, jak se Gott stával stále více tvůrcem i obětí obrazu, který si z velké části sám vytvářel, tedy jak byl postupně proměňován v zajatce svého úspěchu a až narkotické závislosti na uznání publikem a fanoušky,“ uvedla porota. Svazek  zvítězil i v kategorii publicistiky.

Nejlepší prozaickou knihou je román Destrukce od Stanislava Bilera, nakladatelským činem bylo vyhlášeno vydání Lipnické bible. Kniha vyšla u příležitosti loňského zapůjčení originálu latinského rukopisu na hrad Lipnice nad Sázavou v roce 600. výročí vzniku této rukopisné památky. Debutem roku se stal románový obraz Terezy Dobiášové Tajemství - Neskutečný příběh Anežky České.

Reklama
Reklama

Literu za poezii dostal Vladimír Mikeš za sbírku Odkud to přichází? a jako nejlepší titul pro děti a mládež porota vybrala knihu Marky Míkové s ilustracemi Galiny Miklínové Kabát a kabelka. Poroty v jednotlivých kategoriích Magnesie Litery delegují oborově příslušné obce a organizace. Držitele titulu Kniha roku vybírají oslovení lidé z knižní branže od akademiků až po knihovníky a knihkupce; letos jich bylo 186.

Následně výjimečně odemykáme recenzi hlavní vítězné knihy. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem.


 

Největší hvězda, která vzešla z československé popkultury, nikdy nestála o nezávislý portrét,“ konstatuje v úvodu své knihy o Karlu Gottovi hudební novinář Pavel Klusák. Na důkaz, jak ostražitě si zpěvák hlídal svůj příběh, předkládá příhodu z vernisáže k výstavě Gott, My Life z roku 2017, na jejíchž přípravách se podílel. Na palubě lodi na pražské náplavce se němečtí filmaři snaží udělat několik záběrů Karla Gotta. Jenže štábu v tom dvě osoby z okruhu Gottových nejbližších brání. Když naléhání neustává, štáb se na konci dne rozhodne od projektu odstoupit.

A právě tato zkušenost publicistu inspirovala k rozsáhlé investigativní práci v knize, kde sleduje Gottovu kariéru v kontextu domácího popu: od prvního vystoupení v soutěži Hledáme nové talenty v roce 1957 až po proměnu v živý mýtus na začátku devadesátých let. Zpěvákovi se věnovaly desítky biografií, ale žádná nenabídla kriticky věcný pohled. V tomto ohledu je kniha využívající postupů z anglosaské hudební novinařiny jedinečná.

Předkládá důkazy, srovnává různé verze událostí a ukazuje širší obrázek, z něhož si Gott vybíral jen výsek reality a úhel, který neproblematicky posiloval legendu o profesionálním umělci, jemuž ležel u nohou celý svět. Mýtus blyštivé, a přitom vstřícné hvězdy, která by se rozdala pro fanoušky. Klusák ho oslabuje jednoduše tím, že jej zasazuje do dobových souvislostí. Sám zpěvák je léta vytěsňoval a posluchač i režim měli záruku, že Gott bude zářit a „rozdávat radost“, ať se děje cokoli.

Počestný praktik

Tenhle okamžik se už neměl nikdy opakovat. Jediným člověkem, kterému se podařilo image Gotta vykolejit, byl filmař Jan Němec. Klusák zmiňuje na zpěvákovy poměry experimentální videoklipové pásmo Čas slunce a růží z roku 1968: Gott tu u zříceniny hradu jamuje na elektrickou kytaru, vlasy v „beatlesáckém“ střihu a celý výjev působí psychedelicky. Také Gott se svezl na nové vlně.

„Tehdy otevřeně přijal Němcovu hru na ‚víc umění než obvykle‘,“ píše Klusák s tím, že zpěvák jedinkrát nakrátko vykročil z komfortní zóny a „otevřel se dobrodružné povaze šedesátých let“ za cenu, že ztratí část publika. Gott se stal předmětem experimentu, ale ne jeho strůjcem. A když mu pak domácí kulturní politika nedovolila ani následovat současnou pop music, definitivně začal vyvolávat bezčasí milostných písní a přizpůsoboval se poptávce.

Autorovi jsou přirozeně blíž avantgardní hudebníci, kteří si vybrali dobrodružnou cestu, a za svou novinářskou kariéru věnoval víc pozornost kultuře na okrajích než střednímu proudu. V posledních letech se ale obrací do domácí historie a pojmenovává zlomové okamžiky i proudy: pro Český rozhlas například připravil cyklus o normalizačním popu a budovatelské písni. Míří tam, kam se jiným příliš nechce. Svou typickou jazykovou hravost přitom v knize o Gottovi ponechává spíš stranou a píše strohým stylem: do děje nevstupuje v první osobě a drží se pohledu pozorovatele, aby zachoval faktičnost.

Bavil se s dobovými novináři, nastudoval stohy čísel časopisu Melodie, bádal v Archivu bezpečnostních složek i vydavatelství Supraphon. Snaží se zdržet hodnotících soudů a usiluje o co nejdůvěryhodnější rekonstrukci událostí z historických pramenů. Při interpretaci nejde za hranu fabulace, byť na několika místech může mít čtenář pocit, že fakta lehce ohýbá v zájmu příběhu. Stejně tak seriózně rozebírá diskografii.

„Jako by se v hudbě slastně sprchoval, bavil sebe i lidi,“ píše Klusák, když zachycuje zpěvákův drajv při koncertech v šedesátých letech, kdy jódloval, scatoval, předváděl se. Fungovalo to, byť nebyl spontánní typ a měl vše naučené. Za jeho pódiovou masku však kniha nedává nahlédnout, i když sleduje Gottův život od zaměstnání elektromontéra v ČKD až po proměnu v továrnu na hity. Na jednom místě se za to autor ospravedlňuje a přiznává, že svou jinou a osobní tvář skrýval Gott tak dlouho, až se možná zcela ztratila. Vykresluje ho jako soutěživého a snaživého zpěváka, který až chorobně touží být lidem na očích (proto prý také zařadil kapitolu o psychiatrickém léčení a kauze veřejné masturbace).

A popularitě přizpůsoboval zpěvák vše. „Gottův hlas už ve čtyřiadvaceti letech uměl přikrýt smysl i nesmysl – a sám být hlavním obsahem,“ podotýká Klusák nad písní Pár havraních copánků. O jeho osobnosti nebo možných pochybách ve zlomových chvílích se ale nedočteme. To může být terčem kritiky, na druhou stranu kniha není psaná jako biografie. Není to intimní portrét ani nehledá „pravou tvář“ Karla Gotta, jedná se především o fresku normalizačního showbyznysu. Vysvětluje posun od orchestrů přes beatovou hudbu až k autorským stájím, které si rozparcelovaly trh a fungovaly jako firemní klany. Klíčem k úspěchu byl především pragmatismus.

Klusáka zajímají místa, lidé i instituce okolo Gotta a s jejich pomocí rýsuje vtahující půdorys kulturního dění šedesátých a sedmdesátých let. „Takový závan čerstvosti, takový import světovosti!“ líčí kosmopolitní dění v jazzující kavárně Vltava pod vedením kapelníka Karla Krautgartnera, jinde popisuje atmosféru kulturních paláců a zabývá se scénou kolem divadla Semafor, kde proudila nezávislá kultura. Vysvětluje, že Zlatý slavík poskytl Supraphonu tvrdá data o popularitě zpěváků a v šedesátých letech nakopl gramoprůmysl. Vypráví příběh zrodu hudebního průmyslu i popkultury, což je cenný materiál, který nikdo tak komplexně nezpracoval. Jenže s normalizací měla světovost rychle vystřídat poslušnost.

Rozhodnutí z rozumu

Stejně objevně Klusák poukazuje na strategie a úsilí nutné k budování a údržbě mýtu. Ukazuje Gotta jako důmyslného manipulátora, který si uměl ochočit média a přibarvit pravdu tak, aby vynikly především jeho úspěchy. Důmyslně k tomu využíval informační blokády v komunistickém Československu - jako příklad uvádí autor americké angažmá v roce 1967.  Z lasvegaského hotelu a kasina The Frontier se vrátila delegace s aurou dobyvatelů, ale realita byla jiná.

Šlo spíš o nevkusnou manéž a pódium pro padlé hvězdy, které fungovaly jako exotická výplň: „Den co den vystupovali pražští muzikanti pro konzumující publikum pasivně čekající na zábavu, trochu jako před televizní obrazovku. Návštěvnost půlnočních show byla bídná.“ Snad právě v Americe Gott s textařem Jiřím Štaidlem poznal, jak důležité je v popu budovat image, a učinil „rozhodnutí z rozumu“ – zámořské sny nechal být a spokojil se s tím, že bude „Sinatrou Východu“.

Mýtus o Vegas držela pohromadě nepsaná smlouva o mlčenlivosti, podobně jako kariéra v západním Německu. Zatímco v Československu měla Gottova hudba punc ušlechtilosti a byla považována za národní poklad, na druhé straně hranice platil za popového gastarbeitra a estrádního baviče, jehož hvězda zhasla s uvadající popularitou žánru šlágr v polovině osmdesátých let. Tuhle mediální hru si jistě Gott i užíval a pomáhala mu jeho výřečnost.

Nejzásadnější nepsaná smlouva se však pochopitelně týká dění po roce 1968. Když se po ruské okupaci spekulovalo o jeho emigraci, vše uvedl „na pravou míru“ v televizním rozhovoru, který zakončil tím, že na chystaném turné po Československu bude lidi „udržovat v dobré náladě“. „Pro koho byla v době čerstvé okupace a hledání, jak čelit ztrátě národní suverenity, prioritou ‚dobrá nálada‘?“ ptá se Klusák a poukazuje na Gottovo odpojení se od věcí, které nechtěl vidět – byť jinak spíš předkládá důkazy a soudy nechává na čtenářích.

Kapitola o emigraci, kdy Gott zůstal s bratry Štaidlovými v Hamburku, je psaná jako poutavá detektivka: Klusák stopuje pokus z léta 1971 den po dni a ukazuje, že nenachází jen kontext, ale i nová fakta. Poukazuje třeba na roli Gottova otce, který měl dobré postavení na ministerstvu těžkého průmyslu i styky na nejvyšších místech, jimiž pomohl vyjednat podmínky návratu z „cvičné emigrace“. Ani tahle etapa přitom Gottovo postavení neoslabila, naopak.

Zpěvák pak (za velkého přičinění svého okolí) přistoupil na pragmatickou výměnu: mohl zpívat i vyjíždět, za což státní moc jeho popularitu používala podle potřeby. Klusák demonstruje, jak byl Gott všudypřítomný a nešlo mu uniknout, jak režim využíval populární hudbu jako formu „měkké moci“. Dokládá, že Gott vědomě vytvářel společenské sedativum a v době normalizace stavěl pro veřejnost na odiv „vzorový život ve lži“ – i když tvrdil, že si nikdy nezadal. A ozvuky výhodné spolupráce a směny popularity vlastně přetrvaly i dlouho po revoluci, když se Zeman s Babišem zasadili o státní pohřeb pro Karla Gotta.

70_Klusak
Pavel Klusák: Gott. Československý příběh

Kniha je tak i svědectvím, jak Gottova kariéra pomohla zakořenit představu populární hudby, která má působit pouze potěšení, sloužit k zábavě, nic nekomplikovat; naladit se na refrén doby a zároveň ho vytvářet. Gott byl zdrojem zapomnění i omluvou, že jinak to ani nejde. A přetrvávající síla mýtu se dá měřit podle bouřlivých fanouškovských reakcí na vydání knihy.

V jejím úvodu autor láká, že Gottův osud „pomáhá vidět vliv nezpracované minulosti na dnešek“, ale bohužel nakonec nepropojí minulost se současností a nepřichází s širší reflexí naší popkultury, k níž kniha směřuje. Nic to však nemění na faktu, že napsal odvážnou knihu s citem pro dobové paradoxy, která plní jeden velký dluh nejen domácí hudební publicistiky.

Autor je hudební publicista.

Pavel Klusák: Gott. Československý příběh
Host, 432 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte